V nenávistné kampani během procesu s Miladou Horákovou zneužili komunisté i děti

6. červen 2020

Byl to monstrproces, který měl především šokovat. Ukázat, že komunistický režim se v likvidaci svých odpůrců nezastaví před ničím. Ani před justičními vraždami a popravou ženy.

V červnu si připomínáme 70 let od procesu a popravy Milady Horákové a dalších. Všechny články najdete zde.

Obětí tohoto zmanipulovaného soudního řízení se počátkem června roku 1950, tedy před sedmdesáti lety, stala Milada Horáková a další členové její skupiny. Celý proces provázela hysterická kampaň, do které se zapojily statisíce lidí.

Čtěte také

Od Vítězného února uběhly už více než dva roky, úspěchy, které komunistický režim sliboval, se ale stále jaksi nedostavovaly. Stále přetrvával přídělový systém, který byl zaveden už za protektorátu, nedařila se ani kolektivizace v zemědělství. Zemi opustily tisíce exulantů, další příslušníci elity národa se ocitli ve vězení. Ve společnosti narůstala nespokojenost.

A ke stabilitě nepřispívala ani situace ve světě. Podle historika Petra Blažka z Ústavu pro studium totalitních režimů nastala „horká fáze studené války“. Mnoho lidí věřilo, že nastane další světový konflikt. 

V takové chvíli je třeba najít viníky, tedy spiklence a záškodníky, na které lze neúspěchy svést. Komunistická justice proto začne připravovat ukázkový monstrproces s Miladou Horákovou. Historička Pavlína Kourová z Historického ústavu AV ČR však potvrzuje, že zpočátku nebylo jasné, že hlavou této „záškodnické skupiny“ bude právě tato známá národně socialistická politička. V tomto procesu byli navíc souzeni lidé, kteří se dříve ani neznali, natož aby společně připravovali spiknutí.

Hysterickou kampaň spustil pokyn z ÚV KSČ

Čtěte také

Smyslem procesu bylo jednak předhodit lidovým masám viníka všech dosavadních neúspěchů, současně ale také zastrašit všechny protivníky a odpůrce režimu. A k tomu, aby proces splnil tento svůj účel, bylo třeba společnost náležitě připravit. V tom měli komunisté vzor v nacistické propagandě. Využili podobné postupy jako nacisté za heydrichiády.

Podle historika Petra Koury z Pedagogické fakulty UK v Praze vyšel první impulz k propagandistické kampani z ÚV KSČ, konkrétně od zástupkyně Rudolfa Slánského, Marie Švermové. Ta se mimochodem později sama stala obětí zinscenovaného procesu a v roce 1968 proces s Miladou Horákovou veřejně kritizovala. Zřejmě zapomněla, že k němu sama přispěla…

Pokyny, které rozeslal ÚV KSČ, byly také „dole“ okamžitě rozpracovány. Svědčí o tom reakce z krajského výboru strany v Hradci Králové: „Váš dálnopis byl ihned projednán sekretariátem KV KSČ a byla učiněna potřebná opatření. Úkoly byly konkretizovány a ve formě plánu akce kurýrem odeslány všem okresním sekretariátům, které zařídí, aby kampaň byla rozvinuta na všech okresech už během zítřka.“

Tisíce lidí včetně dětí žádaly nejvyšší trest

Kampaň během procesu měla mnoho podob. Ve své knize „Žádáme trest smrti“ ji detailně zmapovali právě Pavlína a Petr Kourovi. V průmyslových i zemědělských podnicích, na úřadech, v dílnách či obchodech po celé zemi se scházely desítky tisíc zaměstnanců.

Čtěte také

Na těchto setkáních se přijímaly rezoluce, které žádaly co nejpřísnější potrestání viníků, včetně trestu smrti. Bizarní součástí těchto rezolucí přitom často byly pracovní závazky. Lidé se v „rámci boje proti záškodníkům" zavazovali k mimořádným směnám, údernickému překračování norem, úklidu na pracovištích, ale i k jednocení řepy.

Nenávistná propagandistická kampaň proti Miladě Horákové a členům její skupiny probíhala dokonce i na školách. Nutno dodat, že k tak masovému zneužití dětí nesáhli ani nacisté. I žáci základních škol psali rezoluce, ve kterých žádali pro Miladu Horákovou tvrdý trest.

Přitom jim nikdo zjevně neřekl, že ji i další členy její skupiny za války věznili nacisté. „Co dělala obžalovaná Horáková, Zemínová, Hejda a všichni jejich společníci, když hořely Lidice, Ležáky a Ploština? Zapojili se mezi fašistobijce? Ne, jistě ne! Děti těchto obžalovaných nyní pláčí, že mají takové rodiče, kteří kopou nové společné hroby pro nás všechny. My však prohlašujeme, že si republiku rozvracet nedáme a že každého podezřelého ohlásíme!“ – napsali například žáci národní školy v Újezdě.

Český intelektuál se rozkřepčil pod šibenicemi

Do kampaně se zapojila i celá řada známých umělců. K těm, kteří se nejvíce angažovali, patřili spisovatelé Jan Drda nebo Jarmila Glazarová, básníci Jan Pilař a Jan Noha a další.

Čtěte také

Prof. Václav Černý tuto ostudnou účast československé inteligence na monstrprocesu s Miladou Horákovou popsal ve svých Pamětech: „Vypukly velké „velezrádné“ procesy a český intelektuál se rozkřepčil pod šibenicemi, kálel po hrobech a posmíval se vražděným obětem.“

Kampaň probíhala samozřejmě jak v rozhlase, který o procesu vysílal denně, tak v tištěných médiích. Propagandisté k ní chtěli využít i film. StB pořídila během procesu více než šest hodin záznamu. Ukázalo se ale, že pohled na souzené budil v divácích spíš soucit, takže ideologové z ÚV KSČ od masového využití filmu nakonec upustili. Režisér Martin Vadas z něj po víc jak půlstoletí připravil dokumentární rekonstrukci, kterou odvysílala Česká televize v roce 2009 pod názvem Proces H.

Proti rozsudkům se ozvalo jen pár odvážných

Dnes se samozřejmě musíme ptát, zda v kampani provázející proces s Miladou Horákovou společnost jako celek selhala. Stovky rezolucí s tisíci podpisů, žádající co nejtvrdší trest, by tomu nasvědčovaly. Jiná otázka je, zda měli lidé tehdy na vybranou. Naštěstí se ale i tehdy našlo pár jedinců, kteří měli odvahu a té záměrně vyvolané hysterii dokázali vzdorovat. Byli to přitom často docela obyčejní lidé, dělníci, matky početných rodin nebo věřící, kteří zdůrazňovali, že vůči odsouzeným je třeba se zachovat lidsky.

Čtěte také

„Za jejich smrt bychom byli zodpovědní my před svým svědomím. Vy, pane prezidente, stejně jako já, poslední občanka lidového státu. A já jsem přesvědčena, že člověk, usilující o to, aby jednal vždy lidsky, nemůže ani v otázkách státních chtít napodobit starou, otrokářskou, zvířecí, nelidskou společnost. Mně zastřelili Němci muže a obě děti. Promyslela jsem tudíž a prožila do základu problém násilné smrti,“ napsala například prezidentu Klementu Gottwaldovi den po vyhlášení rozsudků smrti lékařka Vlasta Kálalová di Lotti.

Její výzva se bohužel minula účinkem, Gottwald všechny rozsudky smrti v procesu s Miladou Horákovou potvrdil. Přesto je snad i těch pár hlasů protestujících proti justiční vraždě důkazem, že jsme ani v nejhorších dobách neztratili smysl pro pravdu a spravedlnost.

autor: Milena Štráfeldová
Spustit audio

Související