Týdny po Mnichově aneb Učte se cizí jazyky

V prvních dnech října 1938 skončil Edvard Beneš ve funkci prezidenta a odešel do exilu. Přišla hvězdná chvíle generála Jana Syrového, aspoň to tak zpočátku vypadalo. Stal se znovu předsedou vlády, první vlády Druhé republiky. Úkolem jeho kabinetu byla především zoufalá snaha udržet zmenšený stát pohromadě a oživit jeho základní životní funkce. 

„Mission Impossible“ generála Syrového

Když je zle, politici se stáhnou do pozadí a nechají za sebe mluvit a často i jednat někoho jiného. Postaví do čela více či méně důvěryhodnou figuru a nastoupí úřednická vláda. A když je ohrožená bezpečnost státu, nejlíp poslouží generál.

Čtěte také

Edvard Beneš, prezident těžkých chvil Československa. Obnovu státu zaplatil svým zdravím

Tohle se ve dnech Mnichova stalo Jan Syrovému, legendě od Zborova, člověku, který po celou První republiku působil ve více méně prestižních vojenských funkcích. Ale rozhodně nebyl ani náznakem politickou personou. Přesto se jí v okamžiku krize musel ze dne na den stát.

Syrového osudový okamžik, kdy ho v krizových zářijových dnech na Pražském hradě určili jako toho, kdo bude z balkonu uklidňovat bouřící se občany, kteří dobře tušili, že je zle, odstartoval nejtěžší léta jeho života.

Syrového rozhlasové projevy z počátku října 1938 zároveň patří k tomu nejpůsobivějšímu, co lze v rámci historie Československé armády slyšet. Věříme mu zcela a bez výhrad, že v té chvíli plnil úkol, nad který „snazší by bylo zemřít“.

Čtěte také

Jan Masaryk byl tragickou postavou února 1948. Jeho smrt není ani po 70 letech objasněná

Na Jana Syrového zbyla po několika dnech i další nepříjemná a smutná povinnost, oznámit veřejnosti abdikaci prezidenta Beneše.

Vedle toho ovšem veřejnosti svůj odchod oznámil i prezident sám v projevu z 5. října 1938. Proti Syrového řeči jde o výrazný kontrast. Prezidentův projev, přestože jde o krajně vypjatou situací, byl sice do značné míry naplněn hořkostí, ale Edvard Beneš přesto nevystoupil ze své obvyklé role člověka, který má věci pod kontrolou. Slovník zůstává diplomatický – mluví o koncesích, rekriminacích i naději do budoucna, je to jazyk politika, který emoce dává najevo jen velmi zřídka a v omezené míře.

Franta Kocourek se nemýlil

Mezi pozoruhodnými projevy z těsně pomnichovského období najdeme i skvělý rozbor situace z 10. října 1938, pocházející z pravidelného pořadu Večerní politické okénko redaktora Františka Kocourka.

Čtěte také

Vojáci rukovali a civilisté se učili zatemňovat. Co vysílal rozhlas před Mnichovem 1938?

Bez obalu posluchačům říká holý fakt, že okamžikem Mnichova jsme se ocitli ve válce, ať si to chceme přiznat nebo ne. Protože Hitlera jen tak něco nezastaví a jeho – dnešní terminologií řečeno – speciální vojenské operace budou pokračovat.

Není náhodou, že právě František Kocourek – ano, autor oné slavné reportáže z března 1939, do které se mu vedle přehlídky Wehrmachtu vejde i zmínka o černé vráně nad Prahou – se stane účastníkem odboje a za svou odvahu zaplatí životem v Osvětimi.

Stejně jasnozřivě ostatně Kocourek ve svém pomnichovském projevu kritizuje naši věčnou byrokracii a pomalost, která nás v různých okamžicích krize může srážet fatálně na kolena.

Malé je milé?

Ne všichni ovšem reagoval na Mnichov v tom smyslu, že všechno zvládneme a se vším se popereme. Například filozof Jan Blahoslav Kozák v podstatě podlehl atmosféře trudnomyslnosti a vyvodil z toho nebezpečný závěr pro budoucnost.

Čtěte také

Podzim 1939 znamenal konec českých vysokých škol. Německé ale fungovaly dál

Naše porážka a zrada západního světa ho vede k závěru, že je hrdý na to, že je členem malého národa, protože malé národy z principu nikoho neohrožují a mají tudíž hlubší a opravdovější morálku než ti velcí.

To je jistě diskutabilní, protože sama lidnatost či velikost té které země nemusí  svědčit o morálce a politické vyspělosti vůbec nic. Ale co bylo zásadnější – bylo to vlastně myšlení, které do budoucna vyústilo do postoje či filozofie typu „ať si všichni okolo dělají, co chtějí, nám do toho nic není a dejte nám pokoj. Což většinou znamená hlavně jedno: nechtějte po nás žádné, natož jednoznačné a zásadové postoje.

O to víc stojí za to připomenout opět zcela neznámý – rozhlasový příspěvek Otakara  Matouška, profesor Karlovy Univerzity a v té době také ředitele přednáškového a vzdělávacího odboru v rozhlasu.

Čtěte také

Unikátní poznámky z roku 1938 psal vlastním těsnopisem. Na ministra Ježka se přitom málem zapomnělo

Matoušek se zcela jednoznačně i v takto zoufalé situaci postavil proti bolestínství a poraženecké mentalitě. Chybu vidí v tom, že jsme nevnímali Československo jako mnohonárodnostní stát, a zároveň vyzývá mladé lidi, aby se neuzavírali před světem. Profesor Matoušek vyzývá: Učte se cizí řeči, hlavně angličtinu! Bez ohledu na to, co si myslíte o současné politice Británie. Neuzavírejte se před světem, i když třeba cestovat teď moc nepůjde. Ale každý Čech by měl být schopen si přečíst seriózní noviny v cizím jazyce.

Byly to myšlenky jakoby zcela mimo stísněný kontext doby, ale jsou platné dodnes. A bohužel není náhodou, že jedním z exemplárních nacistických trestů nad českým národem se během okupace stal teror proti studentstvu a likvidace českých vysokých škol na podzim 1939.