Turecko mohutně zbrojí, pod Erdoganem se výdaje na armádu zdesetinásobily
Vládní garnitura v Ankaře v čele s prezidentem Recepem Tayyipem Erdoganem plní přání turecké armády jako žádná jiná v moderních dějinách země.
Myslí si to německý deník Frankfurter Allgemeine Zeitung, podle kterého je vysvětlení prosté – zájmy armády a politiků se v současném Turecku do velké míry překrývají.
Čtěte také
Masivní investice a rozvoj zbrojařského průmyslu totiž podtrhují ambice Ankary, která usiluje o roli regionálního hegemona. Když Erdoganova Strana spravedlnosti a rozvoje (AKP) v roce 2002 poprvé vyhrála volby, nefiguroval v té době žádný turecký výrobce na seznamu největších zbrojovek světa.
O čtyři roky později se na listině prestižního amerického magazínu Defense News objevila vůbec první turecká „vlaštovka“, kterou byla společnost Aselsan. V roce 2012 ji následovala zbrojovka Tusas a od roku 2017 každoročně přibývají další turecké podniky. Dnes místní producenti zaujímají sedm míst mezi stovkou největších zbrojířů, přičemž větší počet jich pochází jen ze Spojených států, Velké Británie a Číny.
Rozvoj domácí produkce zbraní dává důraz mocenským nárokům mimo vlastní hranice země. Východní část Středozemního moře tak v současnosti křižují moderní korvety tureckého námořnictva. Jen před několika týdny vyplula z loděnice také první víceúčelová fregata třídy Istanbul. Turecké bojové drony zase rozhodly o vítězstvích ve válkách na Kavkaze a v Libyi, připomíná Frankfurter Allgemeine Zeitung.
Mír doma, mír ve světě
Široký arzenál raket pak Ankara využívá v bojích proti stoupencům v Turecku zakázané Strany kurdských pracujících (PKK) na jihovýchodě země a v severním Iráku. A turecká armáda potřebuje solidní výbavu také kvůli své trvalé přítomnosti ve velké části Sýrie. Erdoganova vláda tak do zbrojení investuje tolik peněz, jako žádný jiný kabinet v minulosti.
Čtěte také
Politické zájmy tureckého vedení se totiž překrývají se zájmy armády. Samotný prezident Erdogan zdůrazňuje, že se objem zbrojních investic za vlády Strany spravedlnosti a rozvoje zdesetinásobil z 5,5 miliardy na šedesát miliard dolarů. Počet zbrojních projektů se namísto desítek počítá ve stovkách a celý zbrojařský průmysl v Turecku nabobtnal z asi padesátky firem na tisícovku podniků.
V době, kdy se Turecko ještě hlásilo k odkazu zakladatele moderní republiky Mustafovi Kemalu Atatürkovi, bylo heslem zahraniční a obranné politiky sousloví: Mír doma, mír ve světě. Ankara se v té době podílela na mírových misích, ovšem kromě invaze na Kypr v roce 1974 se do zahraničních intervencí nepouštěla.
To se ovšem začalo měnit poté, co tureckou politiku pevně ovládl Recep Tayyip Erdogan. Podle frankfurtského deníku se právě pod jeho taktovkou probudily vzpomínky národa na osmanské impérium. Zároveň se ale objevily i nové příležitosti k prosazení mocenských nároků Turecka.
Zbrojní velmoc
Mnohem větší aktivita turecké armády si pochopitelně žádá také větší arzenál moderních zbraní. Ozbrojené složky navíc mohou novou výzbroj vyzkoušet přímo v akci, což vede k urychlení dalšího vývoje technologií. Pro tyto testovací účely jsou vhodné třeba i výpady proti Straně kurdských pracujících. A čím lepší zbraně Turecko nakonec vyprodukuje, tím více jich může prodat a vyvézt do zahraničí.
Čtěte také
Zbrojní průmysl se tak postupně proměnil v důležité exportní odvětví Turecké republiky. K největším odběratelům patří vedle Spojených států hlavně Ázerbájdžán, Indonésie nebo Pákistán. Turecké zbraně ale putují také do Kataru či Spojených arabských emirátů.
Frankfurter Allgemeine Zeitung upozorňuje, že pilířem domácí výroby zbraní jsou v Turecku státní podniky. Firmy jako Aselsan, Tusas, Roketsan a Havelsan patří takzvaného Fondu tureckých ozbrojených sil, který vznikl v roce 1987. Právě v osmdesátých letech prodělalo zbrojní odvětví výrazný skok kupředu ve srovnání s dobou, kdy Ankara neměla valný politický zájem ani hospodářskou sílu na výrobu vlastních zbraní.
To se se začalo měnit v roce 1974, kdy Spojené státy na Turecko uvalily hospodářské sankce kvůli invazi na Kypr. Na univerzitách se poté objevily první obory, které měly vzdělávat příslušné inženýry. Od roku 1983 se v Turecku začaly montovat americké stíhačky F-16, krátce nato bylo založeno ministerstvo pro zbrojní průmysl a konečně v roce 1987 i zmiňovaný Fond tureckých ozbrojených sil.
Do čela společností v tomto fondu zasedli generálové ve výslužbě, ve vývojových dílnách a u rýsovacích prken už se ale pohybovali mladí vystudovaní inženýři. Přesto turecká armáda stále dávala přednost vojenským technologiím ze zahraničí – byly totiž kvalitnější, svou roli ale hrály i inkasované provize.
Stíhačka k výročí
To vše se začalo měnit po nástupu Strany spravedlnosti s rozvoje. Vláda se zaměřila na lákání zkušených tureckých odborníků k návratu ze zahraničí zpět do vlasti a Erdogan poskytl zbrojním podnikům více peněz, což vedlo ke zvýšení prestiže celého odvětví. „Výsledkem je stav, že se armáda zbavila závislosti na zahraničních produktech,“ říká turecký novinář Özgür Eksi.
Čtěte také
Vedle státních podniků se ve zbrojním průmyslu etablovaly také některé soukromé firmy. Například společnosti Otokar a FNNS armádě dodávají pancéřová vozidla. Bojové drony kromě státního zbrojaře Tusas vyrábějí i soukromé firmy Vestel nebo Baykar, kterou ovládá zeť prezidenta Erdogana.
Turecko ale stále zaostává v oborech, jako je například kyberbezpečnost nebo ve vývoji munice a výkonných pohonných jednotek pro vojenskou techniku. Také s tímto nedostatkem ale hodlá Ankara rychle zatočit.
Podle Erdogana tak Turecko v roce 2023 při oslavách stého výročí založení moderního státu představí svůj vůbec první bojový letoun, uzavírá německý list Frankfurter Allgemeine Zeitung.
S jakými kartami míří do předvolební kampaně v Německu vládnoucí konzervativci odcházející kancléřky Angely Merkelové? Na jižní polokouli s koncem léta rostou čísla koronavirové nákazy. Výjimkou není ani Latinská Amerika, která se snaží zamezit šíření mutací. A ve švýcarském Zermattu ani pandemie nezastavila projekt nejvyšší lanovky v Alpách.
Taková jsou témata Světu ve 20 minutách, který připravil Jakub Rerich. Můžete si ho poslechnout v audiozáznamu.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
