Tatínci věznění komunisty. Zuzanin otec byl odsouzen jako židovský špion, Eričin byl sudetoněmecký zajatec
Erika Brinkmannová pochází se sudetoněmecké, Zuzana Peterová ze židovské rodiny. Jejich tatínci za dramatických okolností přežili válku, po ní je ale vysněná svoboda nečekala. Ten Eričin bojoval na frontě jako voják wehrmachtu, Zuzanin byl nuceně nasazený. Po válce jeden putoval do jáchymovských lágrů jako německý zajatec, druhého v polovině 50. let odsoudili ve vykonstruovaném procesu jako údajného špiona. Na motivy těchto příběhů vznikly dvě dramatizované rozhlasové hry.
Erika Brinkmannová oslavila v dubnu 81. narozeniny. Dvacet let svého života prožila v emigraci v Německu, kam odjela v roce 1970 na návštěvu. Zpátky se ale do nesvobodného komunistického Československa nevrátila.
Nechala tu svého manžela a bratra. Domluvili se, že i oni se pokusí prchnout do západního Německa. Jenomže už to nešlo, hranice se pro ně uzavřely. Útěk přes Jugoslávii se jim nezdařil. Její muž se s ní pak po sedmi letech odloučení rozvedl na dálku.
Eriku komunisté odsoudili v její nepřítomnosti za ilegální opuštění republiky na 18 měsíců vězení. Po sametové revoluci se Erika vrátila zpátky, i ona už měla svoji novou rodinu. Nyní žije v Karlových Varech.
Na maminku mířili samopalem a kradli
Erika Brinkmannová se narodila v roce 1940 do německé rodiny žijící v Rýžovně v Krušných horách, kde vlastnili hotel. Pro Paměť národa vzpomíná na dětství v divoké horské přírodě Krušných hor. Otec a její bratr narukovali jako němečtí vojáci na frontu, rodina zůstala bez živitele.
Vybavuje si duben 1945. Tenkrát se kolem jejich hotelu ploužily nekonečné proudy starých lidí, žen, dětí s kufry, batohy, povozy. Jednalo se podle Eriky o uprchlíky z Pobaltí prchající před postupující frontou.
Vzpomíná i na dramatickou scénu, kdy do jejich hotelu nakráčeli sovětští vojáci. Vidí maminku, jak na ni voják namířil samopal, zatímco druzí otevírali skříně, kredenc, šuplíky a všechno cenné kradli. Neviděla, že by mamince jinak ublížili.
Příběhy zdokumentovaly a zpracovaly děti z kroužků Paměti národa. Organizují je divadelní režiséři a dokumentaristé v Praze, Brně, Pardubicích, Českých Budějovicích, Plané a na dalších místech republiky. Kroužků se za covidu on-line účastnilo se přes 150 dětí. Více o kroužcích Paměti národa zde.
Asi nejsilněji se jí do vzpomínek zapsaly události spojené s poválečným odsunem německého obyvatelstva:
„Jednoho krásného dne jsem si hrála se sousedovic dětma. Bylo mi asi tak pět let, a najednou jsem viděla, jak kolem nás jdou vyparáděni naši sousedi. Šli ke křižovatce. Nevěděla jsem, co se děje, tak jsem šla za nimi, zvědavá. A oni nastupovali na korby nákladních aut. Tak jsem se doma zeptala maminky, kam všichni ti naši sousedi jedou? Doma říkali, že je odvážejí do Jáchymova a že už nepřijdou. A takto vystěhovali celou vesnici,“ vzpomíná paní Brinkmannová.
Její rodina musela opustit hotel, ale nečekaly je náklaďáky, které by je odvezly za hranice. Jejich tatínek stavěl jáchymovské lágry jako válečný zajatec a později dřel jako horník v uranových dolech, rodina tedy zůstala v Krušných horách.
Zuzana Peterová: O zatýkání Židů
Jednasedmdesátiletá Zuzana Peterová vypráví o svém tatínkovi Miloslavu Schneiderovi. Vzpomíná, jak si s maminkou odjely odpočinout na pár dní na hory, ale denně chodily do nedalekého městečka do telefonní ústředny a zkoušely se dovolat domů. Marně, nikdo to nebral.
Její maminka měla tušení, které se potvrdilo. Jejího manžela zatkla Státní bezpečnost, byl obviněn z údajného špionství a rozkrádání socialistického majetku. Zatýkání mnoha židovských občanů přišlo krátce po procesech s Rudolfem Slánským. Zuzaně tatínek na dlouhá léta zmizel ze života. Estébáci si nebrali servítky během domovních prohlídek:
„Všechny hračky mi ze skříňky vyházeli. Měli dlouhé bodce a jimi propichovali všechny ty plyšáky, jestli v nich není náhodou něco ukrytého. Pro mne to bylo velké trauma, plakala jsem, že to ty plyšáky musí velmi bolet,“ vypráví paní Peterová, která s obdivem vzpomíná na maminku věrně stojící na straně svého manžela. Statečně čelila výslechům Státní bezpečnosti:
„Mamince pohrozili, že pokud jim nedá další informace, umístí mě do dětského domova a ji zavřou do vězení. Navrhovali jí, aby se s tatínkem rozvedla, že tím zachrání svůj i můj život.“
„Změnit téma!“ řval dozorce
Otcova vyšetřovací vazba trvala 19 měsíců a strávil ji v samovazbě. Během výslechů mu estébáci vyrazili přední zuby. Jednou za půl roku ho mohly dcera Zuzana s maminkou ve vězení navštívit. Popisuje tyto chvíle jako děsivé, kdy na sebe milující lidé museli pokřikovat banální otázky a odpovědi.
V místnosti pro návštěvy se nacházelo vícero návštěv a lidé se překřikovali. Do rozhovoru přísně vstupoval bachař: „Změnit téma!“ „Není povoleno!“ Zuzana si vzpomíná na otcovy zdánlivě banální otázky: „Jak se máš? Co škola?“
V 60. letech propustili jejího tatínka na amnestii. Zazvonil zvonek u dveří, asi desetiletá Zuzanka utíkala otevřít, kde stál cizí šedivý stařec. Kriminál ho změnil. Zmizel veselý, všechno zlehčující člověk milující smích a humor.
Vrátil se nemocný muž, který trpěl samomluvou. Prý celé hodiny chodil po pokoji od okna ke dveřím, od dveří k oknu a dohadoval se s imaginárními vyšetřovateli. Vykřikoval různé věty a slova, jako kdyby měl proti sobě vyšetřovatele, který ho ohrožuje, a on mu chce vysvětlit, že je nevinný, popisuje paní Zuzana, která takto tatínka se slzami v očích pozorovala. Prý se až do smrti obával, že někdo zazvoní a opět ho zavřou do vězení.
Příběhy Eriky Brinkmannové a Zuzany Peterové jsou výjimečné i svým zpracováním. Skoro celý rok, který byl zásadně poznamenaný pandemií covidu-19, se těmito svědectvími zabývali mladí novináři a divadelníci z kroužků Paměti národa. Stvořili z nich rozhlasové dramatizované podcasty, každý z nich má něco přes deset minut a stojí za poslech.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
