Tamara Petkevičová prožila sedm let ve stalinském lágru. Syn se jí narodil za ostnatým drátem

Formálně byla sice odsouzena za kontrarevoluční činnost, žádné se však nedopustila|foto: Archiv Aleny Machoninové

„Zemřel původce zla, lži, trápení! Svoboda! Každý myslel na to své, já na to, že otevřou brány všech táborů, že osvobodí všechny, kdo jsou ještě naživu! Šokoval mě nekonečný smutek nad smrtí tyrana. Odmítala jsem v hysterii vidět opravdovost lidských emocí. Nemohla jsem pochopit, koho a co oplakává to mnohamilionové obyvatelstvo mocnosti, koho dál označuje slovy ‚rodný otec‘.“

Takto vzpomínala na smrt Josifa Vissarionoviče Stalina v březnu 1953 Tamara Petkevičová, v té době už tři roky „na svobodě“, po sedmi letech v lágrech na ruském severu. Formálně byla sice odsouzena za kontrarevoluční činnost, žádné se však nedopustila, což ostatně potvrdila i její rehabilitace už v lednu 1957.

Odcizení syna

Tamara Petkevičová (1920-2017) pocházela z rodiny Vladislava Petkeviče, od roku 1918 spolehlivého a poctivého člena bolševické strany. Semlely ho procesy v období Velkého teroru; byl zatčen v listopadu 1937 a v lednu 1938 popraven za údajnou špionáž.

Tamara mohla ještě dál studovat fakultu cizích jazyků, v roce 1940 ale odjela do Kyrgyzstánu, kde v té době pobýval ve vyhnanství její budoucí manžel. Tam začala studovat medicínu, ale v lednu 1943 byla i s manželem zatčena.

Prošla řadou lágrů, pracovala na poli, v lese, v lomu, dlouhou dobu v táborové nemocnici a nakonec i v lágrovém divadle|foto: Archiv Aleny Machoninové

Prošla řadou lágrů, pracovala na poli, v lese, v lomu, dlouhou dobu v táborové nemocnici a nakonec i v lágrovém divadle. Za ostnatým drátem se jí narodil syn, který jí byl doslova odcizen; prožila tam několik milostných vztahů a potkala množství mimořádných lidí z řad sovětských intelektuálních, vědeckých nebo uměleckých elit.

Veliká prozaička

Petkevičová začala své vzpomínky, které se téměř podobají deníku, sepisovat v šedesátých letech. Poprvé vyšly v roce 1993, pokračování o patnáct let později. Téměř okamžitě se svým rozsáhlým dílem dostala mezi klasiky ruské lágrové literatury a kritici jí zařadili mezi Solženicyna a Šalamova.

„Brečel jsem – to není možné, to je neuvěřitelné. Kolik toho ta žena prožila! Spojuje naprostou životní pravdu a neuvěřitelný talent. Došlo mi, že mám co do činění se skvělým, významným a velikým prozaikem,“ napsal po přečtení vzpomínek Tamary Petkevičové ruský filmový režisér Eldar Rjazanov.

Do češtiny její knihu mimořádně citlivě přeložila rusistka Alena Machoninová, která životní příběh Tamary Petkevičové přiblíží v pořadu Portréty. Videa natočil Jan Machonin.