Střípky revoluce
Sametovou revoluci nahlédneme z mnoha různých pohledů. V rozhlasovém dokumentu Příběhy 20. století zazní svědectví tehdejších studentů, disidentů, dělníků, estébáků a policistů.
Osm kapitol, osm pohledů, osm příběhů. Probuzení, Vezmi si s sebou květinu, Zásah na Národní třídě, Poslední kapka, Studenti ve stávce, Dělníci jsou tady, Revoluce sílí, Vyjednávání s režimem.
Střípky revoluce je také putovní výstava s prvky tzv. rozšířené reality. Vznikla z rozsáhlé sbírky paměť národa, ze které čerpají i tyto rozhlasové dokumenty. Výstavu lze v těchto dnech shlédnout na Národní třídě v Praze, ale také na mnoha místech v republice, objednávají si jí především základní a střední školy. Více na www.nezapomenme.cz
Probuzení
V 80. letech dorůstala nová generace, která se chtěla nějakou občanskou formou aspoň zdánlivě vymknout režimu. Mladí lidé zakládali vlastní spolky, organizovali happeningy a demonstrace.
Mírový klub Johna Lennona se scházel u Lennonovy zdi, hnutí České děti pořádalo vzpomínkové akce u příležitosti významných výročí, mezi nimi i připomínku Jana Palacha 15. ledna 1989, jejíž potlačení odstartovalo nevídanou sérii protestů, tzv. Palachův týden. V květnu 1989 běželi ulicí Politických vězňů členové Společnosti za veselejší současnost za propuštění politických vězňů a Pražské matky pochodovaly v centru Prahy za životní prostředí. V červnu vyšla petice Několik vět, kterou podepsalo 40 tisíc lidí, dvacetkrát více než Chartu 77.
Příběhy budou vyprávět tehdejší studenti Petr Mička a Jiří Imlauf, kteří normalizační tlak poznali na vzpomínkové akci u zdi Johna Lennona na Kampě 8. prosince 1987. Veřejná bezpečnost příznivce Johna Lennona rozehnala a studenty pedagogické fakulty legitimizovala. Krátce poté byli předvoláni k výslechu na Státní bezpečnost, aby průběh akce popsali. Petr Mička až kolem roku 2000 zjistil, že jeho kamarád Jiří Imlauf při výslechu podepsal souhlas se spoluprací se Státní bezpečností.
Vezmi si s sebou květinu
V roce 1989 se studenti stále více zapojovali do opozičního hnutí. Sdružovali se kolem studentských časopisů a v Nezávislém studentském hnutí Stuha a připravovali svou první veřejnou akci. Na 17. listopadu 1989 svolali shromáždění k uctění památky Jana Opletala.
K organizaci vzpomínky se připojil i Socialistický svaz mládeže, zcela stranou zůstal disent. Díky záštitě SSM vzpomínkovou akci povolil Ústřední výbor KSČ. V pátek 17. listopadu v 16:00 se tak na Albertově sešlo podle StB 15 tisíc, podle jiných odhadů až 50 tisíc lidí. Z hesel na transparentech bylo zřejmé, že nepřišli jen vzpomínat na Opletala. Protestovali proti komunistickému režimu.
Monika MacDonagh Pajerová se narodila v roce 1966 v Janově u Děčína a v Praze studovala anglistiku na Filozofické fakultě UK. Zapojila se do vydávání jednoho ze studentských časopisů pod hlavičkou Socialistického svazu mládeže (SSM) a stála u vzniku Studentského tiskového a informačního střediska (STIS).
Vizáž vzorné studentky jí pomohla získat potřebná razítka na úřadech pro povolení studentského shromáždění 17. listopadu 1989, s funkcionáři prý dokázala jedinečně vyjednávat. Paní Pajerová vzpomíná: „A proč jste nám zakázali diskuzní fóra? Proč nám zakazujete časopisy? Proč nám hrozíte vyhazovem z fakult? Pojďte s námi mluvit! Vždyť jsme slušný lidi. Projev Martina Klímy na Albertově byl už ovšem vyloženě konfrontační. Vysloveně řekl, že poroba je horší než smrt, jsou ideály, za které je lepší zemřít než žít se skloněnou hlavou. Kluci se s tím fakt nepárali,“ vzpomíná Monika MacDonagh Pajerová.
Zásah na Národní třídě
Shromáždění sedmnáctého mělo skončit položením květin na Vyšehradě v 18:15. Lidé však pokračovali dál, do centra města. Několikatisícový dav valící se po nábřeží zastavil auta i tramvaje, přidávali se k němu kolemjdoucí. Státní moc ale nechtěla demonstranty pustit na Václavské náměstí. Kordon Pohotovostního pluku VB přehradil Národní třídu na křižovatce se Spálenou.
Mezi 19:30 a 19:55 zastavil asi na 3000 demonstrantů. Ti si před štíty příslušníků VB sedali na zem, zapalovali svíčky, zpívali hymnu. Kordon Národní uzavřel i z druhé strany a demonstranty násilím stlačoval.
Lidé se bolestivě mačkali na sebe, na skleněné výlohy i na zaparkovaná auta a snažili se neupadnout, aby je ostatní neušlapali. Z přeplněného kotle je policisté propouštěni uličkou, v níž je brutálně bili příslušníci Pohotovostního pluku VB a speciální zásahové jednotky, tzv. červené barety. Zásah k zajištění pořádku podle oficiálního hlášení začal v 20:45 a trval půl hodiny.
Milan Podobský, student žurnalistiky známý pod přezdívkou Fefík, utrpěl při zásahu poranění hlavy a oční rohovky: „Všichni říkali - máme holé ruce, já jsem je zvednul pozdě nebo blbě, tu hlavu jsem si nezakryl, tak mě ten pendrek švihnul přes ksicht, brejle jsem ani nesbíral.“
Milan Podobský se spolužáky vydával satirický časopis Fámyzdat, jehož stránky s vtipy se v revolučních dnech objevovaly na zdech v pražských ulicích a v metru např. „Nemám s tím nic společného, Vinnetou, rudý gentleman“ nebo „Odmítáme, že jsme zmanipulovaní, kolektiv manipulačních dělníků ČKD.“ Po revoluci se stal šéfredaktorem humoristického magazínu Sorry. Kromě toho se věnuje dokumentování historie Prahy 6 a vydávání vlastního zpravodaje Tamtam a občasníku Fefíčoviny.
Poslední kapka
Po zásahu ležela na Národní třídě bezvládná těla. Mezi lidmi se rychle rozšířila zpráva o mrtvém studentovi, která se ukázala jako falešná. Přesto byl zásah pro mnoho lidí poslední kapkou. Kvůli tomu, že režim nechal „zbít děti“, vyšli do ulic.
Výsledky zásahu dokumentovala Nezávislá vyšetřovací komise zdravotníků Občanského fóra. Mnozí zranění 17. listopadu lékařskou pomoc nevyhledali, přesto komise napočítala 568 osob (434 mužů a 134 žen) zraněných v přímé souvislosti s událostí na Národní třídě.
Téměř polovině z nich bylo mezi 20 a 29 lety, 46 zraněných bylo nezletilých a naopak 16 starších 60 let. Zranění byla většinou v oblasti hlavy a zad, došlo k desítkám zlomenin, včetně obličejových kostí a lebky, 57 lidí odešlo s otřesem mozku, na šedesát s psychickými následky. Osmadvacet lidí zdravotníci hospitalizovali. Oficiální údaje přiznaly zraněných jen 38.
Michal Danišovič se narodil v roce 1945 a z hlídkového příslušníka VB se vypracoval na náčelníka pražské Veřejné bezpečnosti. Stal se jím na jaře 1989. Národní byla jeho první velká akce, které velel.
Průběh kontroloval několik kilometrů od Národní, v řídícím štábu pražské Správy SNB v Kongresovém centru: „My jsme měli k dispozici maličký černobílý monitor stacionární kamery z Národní třídy. Já tam seděl a vyřizoval telefonáty. To volal první náměstek ministra vnitra, plukovník Bečvář (zástupce náčelníka Správy SNB, pozn. red.), těch telefonátů bylo hodně. Já jsem se ani nedíval na ten monitor. O tom, že tam byla nějaká ulička v podloubí, že tam byly používány obušky, o tom my jsme absolutně nevěděli,“ tvrdí velitel zásahu na Národní Michal Danišovič.
Po revoluci byl propuštěn ze služebního poměru a z velení zásahu se zodpovídal před soudem. V roce 2000 vyslechl rozsudek o tříletém podmíněném trestu. Dnes je majitelem bezpečnostní agentury Zenit a chovatelem králíků. Dne 17. listopadu 2017 dostal od Českého svazu chovatelů mimořádnou pamětní medaili za úspěchy s chovem králíků.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
