Šeredný den. Příběhy pamětníků 15. března 1939 – počátku nacistické okupace
Masarykovské Československo, k němuž se česká společnost dodnes vztahuje, začalo zanikat za druhé republiky 1. října 1938.
A jeho konec potvrdila nacistická okupace, od níž letos 15. března uplynulo 80 let. Její důsledky jsou zlé a nevratné. Stát ve své mnohonárodní demokratické podobě už nikdy nebyl obnoven: Češi utrpěli velké ztráty, Židé a Romové byli z větší části vyvražděni, po osvobození připadla Podkarpatská Rus Sovětskému svazu, čeští Němci byli vyhnáni.
Demokracie v poválečné ČSR byla velmi omezená a po únoru 1948 už jen pokračovala devastace, ničení elit a celých skupin obyvatelstva.
Příběhy 20. století jsou tentokrát věnovány těm, kdo středu 15. března 1939 zažili – v archivu Paměti národa jsou takových vzpomínek desítky.
Zachovejte důstojný klid
„Padal mokrý sníh, měli jsme školu, já byl ve druhé třídě. Když jsme vyšli ze školy, čekali na nás rodiče. Všechny maminky plakaly, otcové taky. Pak jsme viděli, jak po Václavském náměstí táhnou Němci. Tehdy jsme pochopili, že jsme okupovaní,“ vypráví Zdeněk Kukal, který žil v centru Prahy v Jindřišské ulici.
„Poslouchali jsme s tatínkem rádio, vysílali hudbu ze Smetanovy Mé vlasti a mužský hlas, takový zvláštní, říkal: ‚Občané a občanky, zachovejte klid. S těmi, kdo už jsou na našem území, musíme se setkat s důstojným klidem‘,” vzpomíná Helena Pražáková, která příchod německých vojáků sledovala v Byšicích na Mělnicku.
Jiřina Fořtová prožila příjezd německých vojáků v Plzni.
„To ráno jsme šli s tatínkem - on do úřadu, já do školy. A od Chotíkova přišli Němci. Otec uměl perfektně německy, na křižovatce se zastavil s důstojníkem a ptal se ho: ´Co tu děláte?´ A pořád v duchu slyším, že ten důstojník mu řekl: ´Přišli jsme vás zachránit’.“
„Já mám na to takové škaredé vzpomínky. Měli jsme chalúpku u silnice, pamatuju si, že se naráz setmělo a byla strašná húlava, sníh, větr - a oni nám pažbou tloukli na vrata, aby se mohli u nás schovat,” vypráví o příchodu německých vojáků do Lužic u Hodonína Aloisie Víchová.
„Náš vzácný učitel přišel 15. března do třídy a řekl: ,Děcka, povstaňte, zazpíváme si hymnu. Dnes v noci skončila republika, Němci ji obsazují. Už nebudeme samostatní,‘ vzpomínal na reakci třídního učitele v Tovačově Bohumil Venclík.
Existují ale i vzpomínky na rychlé projevy kolaborace. A také vzpomínky českých a moravských Židů, kteří věděli, že okupace pro ně znamená ještě horší tragédii, než pro všechny ostatní, s výjimkou Romů. Eva Dobšíková tehdy chodila do první třídy.
Vzpomíná, že „rádio hlásilo, že k nám právě vstupuje německá armáda a jsme obsazeni německou říší. Byla jsem malá a pamatuju si, jak rodiče zůstali úplně zdrcení. Tatínek řekl mamince, ať jde se mnou do školy, aby mi někdo neublížil, protože jsem Židovka.“ Ještě ten den v deset hodin dopoledne poslala učitelka Evu Dobšíkovou ze školy domů - její otec-lékař se zastřelil v ordinaci.
Jiří Janisch byl svědkem protižidovského řádění v převážně německé Jihlavě, kde tehdy místní Němci napodobili Křišťálovou noc.
„Židovské obchody byly už den předtím pomalované, vytřískané, vymlácené. V Jihlavě byla situace opravdu hodně špatná. Žilo tam poměrně dost židovských rodin. Bydleli jsme kousek od židovské modlitebny a v Jihlavě byla také synagoga, kterou zapálili. A modlitebna... tam to zplanýrovali. Všechny ty obchody pomalované červeně Juden raus. Na náměstí měl také jeden Žid stánek, vše mu zničili. A 15. března 1939 jsme šli ráno do školy, tak už tam stály německé motorky. Už tam byli vojáci a do školy jsme nešli. Až pak se vyučování obnovilo.“ Ještě ten den přejmenovali jihlavané Masarykovo náměstí na Hitlerplatz.
„Pod ochranou říše“
Německá armáda vstoupila na české území poté, co prezident Emil Hácha „svěřil“ Čechy a Moravu „pod ochranu Říše“. Lidé tehdy nevěděli téměř nic o dramatických událostech v Berlíně, kde byli prezident Hácha a ministr zahraničí Chvalkovský v noci ze 14. na 15. března pod silným nátlakem donuceni podepsat souhlas s okupací - tzv. Společné prohlášení německé a československé vlády.
Říšský kancléř Adolf Hitler jim sdělil, že protiněmecké zločiny Československa neustaly ani po zabrání Sudet na základě Mnichovské dohody – proto o šesté hodině ranní začne říšské vojsko s obsazováním českých zemí, a narazí-li na odpor, bezohledně jej zlomí. „Moje rozhodnutí jsou nezvratná,“ prohlásil prý Hitler. „Odpověděl jsem, že při krátké době několika hodin pochybuji, že mám možnost, abych jako vrchní velitel branné moci zabránil skutkům obranným, načež říšský kancléř prohlásil, že mi dává k disposici telefonní zařízení říšské kanceláře,” popsal noční jednání s Hitlerem 20. března 1939 Emil Hácha.
Poté telefonicky oznámil armádnímu generálovi Syrovému, jaká je situace. A dal mu rozkaz, aby nařídil posádkám, aby německému vojsku nekladly odpor. Česká armáda rozkaz uposlechla. Vojáci wehrmachtu narazili na odpor pouze v Czajankových kasárnách u Frýdku-Místku, které chtěli obsadit už 14. března. Velitel Karel Pavlík vydal rozkaz k obraně, ale po hodinové přestřelce Čechům došly náboje, jejichž zásoby musela česká armáda snížit po Mnichovské dohodě.
Boj o Czajánkova kasárna zažil jako velitel 4. roty Svatoslav Kalich: „Kapitán Pavlík pak viděl, že náboje došly a je již zbytečné prolévat krev. Sebral bílou blůzku kantýnskému a vystrčil to z okna ven. Němci přestali střílet a my jsme se vzdávali. Bylo nám všelijak, jenom ne dobře, a někteří z nás měli v očích slzy!“
Na odzbrojení a rozpuštění armády vzpomínal i plukovník František Tuček, který 15. březen zažil v záložní důstojnické škole v Praze–Vršovicích. „Ráno byl před čtvrtou hodinou ranní náhle budíček. Velitel přišel na cimru a říkal: ,Rychle vstávat, obléct, všechno sbalit do kufru a v prvé řadě odevzdat pušky.‘ Pak nám nařídili čekat na propouštěcí listy.“
František Tuček později z protektorátu utekl k zahraničním jednotkám tzv. balkánskou cestou přes Maďarsko, Jugoslávii, Řecko, Turecko a Sýrii a stal se jedním z dvanácti tisíc československých vojáků, kteří se zapojili do boje proti Hitlerovi na západní frontě. Dalších 32 tisíc Čechoslováků později bojovalo na východní frontě.
Večer 15. března 1939 přijel Adolf Hitler vítězoslavně na Pražský hrad, kde hradní stráž vystřídali příslušníci jednotek SS. Následující den vydal na Pražském hradě Výnos o zřízení Protektorátu Čechy a Morava.
Protektorát trval šest let, jeden měsíc a 19 dní. Během této doby v důsledku nacistické okupace zahynulo podle posledního bádání historiků Vojenského ústředního archivu v Praze přibližně 343 tisíc lidí z území někdejšího Československa. Více se dozvíte z Příběhů 20. století, které tentokrát připravil Adam Drda ve spolupráci s mnoha spolupracovníky Paměti národa.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
