Rodinné album a „propagátor fašismu“. Příběh Jaroslava Kočího ze Šumperka
V březnu roku 1981, kdy byl komunistický režim v Československu ještě pevný a zdál se neochvějný, dostal pan Jaroslav Kočí u Okresního soudu v Šumperku osmiměsíční trest odnětí svobody s tříletým podmíněným odkladem. Podle soudu totiž „propagoval fašismus“. Trestného činu se měl dopustit tím, že asi pěti lidem ukazoval válečné fotografie, vložené do rodinného alba.
Snímky pořídil jeho otec v září 1939 u řeky Bug. Dokumentovaly přátelské setkání vojáků Rudé armády a Wehrmachtu. Kočí syn se jimi snažil doložit, že Josif Visarionovič Stalin a Adolf Hitler na počátku druhé světové války společně přepadli Polsko, což byla tehdy politicky nežádoucí a zamlčovaná skutečnost.
Pan Kočí si nedával dostatečný pozor: debatoval s mládežnickými funkcionáři, s nimiž se náhodně seznámil, ale seděl mezi nimi i spolupracovník Státní bezpečnosti. Případ je i po letech pozoruhodný v řadě ohledů, mimo jiné dobře ukazuje tzv. socialistickou každodennost.
Vídeňské kořeny
Jaroslav Kočí se narodil 8. června 1950 v Šumperku. Jeho rodiče se tam přistěhovali po válce, narodili se v českých rodinách ve Vídni.
V roce 1937 nastoupil Jaroslavův otec, tehdy jedenadvacetiletý Josef Kočí k povinné vojenské službě do rakouské armády. V březnu 1938 bylo Rakousko připojeno k nacistickému Německu.
Čtěte také
Josef Kočí, jehož se nikdo na nic neptal, se tak stal vojínem Wehrmachtu (kde ostatně z podobných příčin bojovalo několik tisíc Čechoslováků).
Se svou jednotkou se zúčastnil okupace Polska. Směl fotografovat, a tak na řece Bug v Brestu Litevském pořídil tři snímky ze setkání dvou okupačních armád.
Vídeňský Čech Josef Kočí sloužil i při okupaci Francie. Brzy poté však usoudil, že nechce dál bojovat za Hitlerovu říši. Oznámil veliteli, že se necítí být Němcem, nýbrž Čechem – a požádal o propuštění z branné moci.
V březnu 1941 velení jeho žádost vyřídilo kladně a Josef Kočí byl převelen k jednotkám Technische Nothilfe, jejichž příslušníci měli například za úkol odklízet trosky po bombardování.
V listopadu 1943 se ve Vídni oženil s Marií Hruškovou, v červnu 1944 se jim narodila dcera Hana. Dva měsíce před koncem války Josef Kočí dezertoval a až do osvobození se skrýval ve Vídni.
V prosinci 1945 se rodina přestěhovala do Šumperka. Josef Kočí se začal živit jako krejčí. Komunisté mu živnost znárodnili, ale jiné potíže neměl, dokonce směl občas navštívit příbuzné v Rakousku.
V roce 1957 chtěl emigrovat, protože ve Vídni zemřel jeho švagr a zanechal po sobě krejčovskou firmu. Komunistické úřady mu však tehdy cestu nepovolily a firma krátce nato zanikla. Potom už Josef Kočí emigraci nezvažoval, jen prý říkával, že návrat do Československa byl jeho životní chybou.
Nález na půdě a „diskusní chlad“
Josefův syn Jaroslav Kočí chodil v 60. letech jako dospívající hoch často na půdu, kde tajně kouřil a prohrabával se rodinnou historií. Jednoho dne našel album a v něm otcovy válečné snímky. Schoval si je.
Vyučil se pak kuchařem, oženil se, narodila se mu dcera. V roce 1979 nastoupil na horskou chatu Šerák v Jeseníku.
V listopadu se na Šeráku pravidelně konalo setkání pionýrů a mládeže olomouckého okresu: pionýři a svazáci vystoupali do kopců, besedovali s milicionáři a „politickými pracovníky“, hovořili o úspěchu socialismu ve vlasti.
Roku 1980, dva dny před setkáním, přibylo do chaty pět organizátorů z Okresního domu pionýrů a mládeže. „Večer si chtěli posedět a popít. Na lokále už nikdo nebyl, tak jsem jim řekl, ať jdou do kuchyně, kde se topí,“ vzpomíná Jaroslav Kočí.
„Přišla řeč na druhou světovou válku. Oni vykládali, co jim bylo řečeno v dějepise a na politických školeních. Nebyl jsem žádný disident, ale když jsem mohl, tak jsem si rýpnul, jako asi mnoho jiných. Řekl jsem jim, že Rusové až do doby, než je v jednačtyřicátém napadli Němci, byli stejní jako Hitler.“
Otcovo album měl Jaroslav Kočí u sebe. Přinesl je, a našel tři fotografie od řeky Bug: „A oni viděli, že jsou tam skutečně Němci a ruští vojáci a objímají se a podávají si ruce. Říkám: ,To jsou nepřátelé? To jsou ještě přátelé, až do roku 1941.‘ Najednou jsem ale z jejich strany vycítil jistý diskusní chlad…“
O čtrnáct dní později jel Jaroslav Kočí s tržbou do Jeseníku. Ve městě ho zatkli dva příslušníci Státní bezpečnosti. V chatě Šerák a v bytě Kočích v Šumperku vykonali domovní prohlídku.
Propagátor fašismu
Dne 31. března 1981 se u Okresního soudu v Šumperku konalo hlavní líčení, které jako předseda senátu vedl JUDr. Josef Michálek.
Jaroslav Kočí dostal osmiměsíční trest odnětí svobody s podmínečným odkladem na dva roky za trestný čin propagace fašismu a podobného hnutí. Součástí rozsudku bylo i zabrání otcova fotografického alba. Jako svědci tehdy vystoupili političtí pracovníci, kteří se účastnili debaty na Šeráku. Dva z nich Kočího udali, zbývající tři se přidali se „svědectvím“.
Jaroslav Kočí nemusel za mříže, ale čekala ho těžká léta. „Propagátora fašismu“ chtěli jen málokde zaměstnat.
Měl katastrofální kádrové materiály, a jak říká, „běžely fámy, že jsem na Šeráku hajloval a že jsem nosil nacistickou uniformu. Úplné nesmysly, ale lidem to nevymluvíte. Prostě Kočí je nacista a je hodný odsouzení. Víte, kolik se jich se mnou přestalo bavit?“
Jaroslav Kočí se chtěl soudně očistit – a usoudil, že se musí obhájit sám. Za Gorbačova a perestrojky se mu podařilo s pomocí osvíceného podnikového nadřízeného získat doporučení od komunistické stranické organizace, v šestatřiceti letech složil zkoušky na právnickou fakultu v Brně.
Studia dokončil roku 1991 a začal usilovat o rehabilitaci. Roku 1993 pak Vrchní soud v Praze rozsudek nad Kočím zrušil jako nezákonný. Text rehabilitačního rozsudku Jaroslav šestkrát okopíroval a poslal udavačům a tehdejšímu předsedovi Senátu. Jen jeden ze svědků se prý v dopise „pokusil o omluvu“.
Pokud chce znát podrobnosti z příběhu Josefa a Jaroslava Kočí, poslechněte si Příběhy.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
