Robert Schuster: Scholzův vzestup přibližuje Německo čistě levicové vládě
Finiš před letošními německými parlamentními volbami slibuje nečekané napětí. Jako by už přemetů a zvratů nebylo dost v minulých týdnech, nyní se měsíc před hlasováním znovu karta obrátila. Do čela žebříčků popularity se dostali sociální demokraté, což je vůbec poprvé po 15 letech.
Historicky nejstarší strana v zemi, která byla již mnohými odepisovaná, protože se jevila jako nemoderní, kde si šli po krku zástupci pokrokového proudu s tradicionalisty, mladí se zasloužilými odboráři, najednou zažívá svůj návrat. Aspoň v průzkumech veřejného mínění. Ty jsou sice hodně vrtkavé a nemusí odpovídat konečnému volebnímu výsledku, přece je to ale signál, že se v německé společnosti něco mění.
Čtěte také
Není pochyb, že vzestup sociálních demokratů v přízni voličů je hlavně zásluhou jejich volebního lídra, německého ministra financí Olafa Scholze. Ne, že by byl charismatickým politickým vůdcem, spíš má v sobě něco z bankovního úředníka. Avšak s tím související serióznost a vypočítatelnost ho odlišuje od ostatních konkurentů o kancléřský úřad a je zdrojem jeho popularity.
Pokud bychom zůstali u motivu zaměstnance bankovního institutu, jemuž je možné svěřit vlastní peníze, Scholzovi by je dali voliči k dispozici daleko spíš než kandidátce Zelených Annaleně Baerbockové či dlouho favorizovanému lídrovi křesťanských demokratů, Arminu Laschetovi.
Sen o světě bez válek
V tom ale právě může být potíž. Vlídná tvář pana Scholze totiž zakrývá jeden podstatný problém, který není na první pohled vidět: Pokud by skutečně vyhrál volby, tak s kým by následně vytvořil novou vládu? Otázka by měla správněji znít spíš, do jaké konstelace by ho vtlačilo vedení strany, které je výrazně levicové?
Čtěte také
Pokud to jenom trochu půjde, budou spolupředsedové Saskia Eskenová a Norbert Walter-Borjans preferovat spojenectví se Zelenými a postkomunistickou Levicí. Mimo jiné i z existenčních důvodů, protože nutnost dělat kompromisy s nelevicovými partnery v rámci velké koalice, která vládla Německu v minulých letech, byla pro ni málem likvidační. Nehledě na to, že současná doba se silnou rolí sociálních sítí, které fandí vyhraněným postojům, nepřeje kompromisům s hlavním ideovým odpůrcem.
Je otázkou, co by takováto levicová koalice udělala s Německem. Zřejmě by tam nastala doba regulační, což ukazují zkušenosti z německých regionů, kde již levicové trojspřeží vládne, například v německé metropoli Berlíně.
Její hlavní počin v podobě zmrazení nájemného sice před časem smetl ústavní soud, avšak dalším podobným nápadům se meze nekladou. Ještě zásadnější změna by nastala v zahraniční politice. Postkomunistická Levice by se snažila žít svůj sen o světě bez válek, a proto by podle ní nebylo třeba žádné armády. O nějakých závazcích vůči NATO nemluvě.
Rusku, po němž Levice pošilhává, by to pochopitelně vyhovovalo. Vůbec by se to nelišilo od 80. let minulého století, kdy demonstrovalo pacifistické křídlo sociálních demokratů za odzbrojení proti vlastnímu kancléři Helmutu Schmidtovi a nakonec přispělo k jeho pádu.
A tak vyvolává představa, že by příštím kancléřem mohl být Scholz, hodně otázek. Mnohé z nich se přitom mohou dotknout i nás.
Autor je komentátor Lidových novin
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
