Protektorátní ministr Ježek. Vzepřel se Heydrichovi, nařčení z kolaborace se ale stejně nevyhnul

Příznačná je zkušenost muže, který od července 1939 do září 1941 řídil ministerstvo vnitra. Byl jím generál četnictva Josef Ježek (1884-1969).

O místo ministra neusiloval

Absolvent vídeňské kadetky působil v rakouské armádě na Bukovině (dnešní Ukrajina), v roce 1909 přešel k četnictvu a v letech první světové války byl převelen do Dolního Rakouska a později na ministerstvo vnitra ve Vídni.

Čtěte také

Unikátní poznámky z roku 1938 psal vlastním těsnopisem. Na ministra Ježka se přitom málem zapomnělo

Po vzniku Československa začal jako velitel četníků v Jindřichově Hradci a postupně se vypracoval na generálního velitele četnictva. V této funkci ho zastihlo vyhlášení protektorátu a prosba premiéra Aloise Eliáše, aby převzal ministerstvo vnitra.

„Otec o jmenování ministrem neusiloval. Eliáš ho přesvědčoval, že nosí uniformu, umí dobře německy, dokáže jednat s německými vojáky a má za sebou české četníky. Otec nakonec přijal Eliášovu prosbu jako rozkaz,“ napsala po válce Ježkova dcera Olga.

Odporoval Heydrichovi

Ježkovo vládní působení odpovídalo realitě protektorátu: denní úřední styk s nacistickými představiteli, především Karlem Hermannem Frankem, zároveň ale všemožná snaha zachraňovat nemožné.

Čtěte také

Norimberský proces: Ve smyslu obžaloby se necítím vinen. Plnil jsem rozkazy

Ježek podle svědectví odmítal splnit některá nařízení okupantů, intervenoval za zatčené, podporoval židovské rodiny, varoval před chystanými zatčeními. A měl hranici, za kterou nechtěl jít: po jmenování Reinharda Heydricha zastupujícím říšským protektorem odmítl složit slib loajality a ve vládě i četnictvu musel skončit.

„Byl jsem povolán k Heydrichovi. Když se mne tázal, jsem-li ochoten zastávat úřad ministra vnitra s větší energií než dosud, jak to zájem Říše vyžaduje, odpověděl jsem, že jsem ochoten plnit povinnosti, pokud to bude slučitelné s mou ctí jako důstojníka a Čecha. To Heydricha podráždilo a rozmluva pokračovala v prudkém tónu. Vytýkal mi moje stanoviska k nařízením úřadu říšského protektora a k jeho orgánům. Poukazoval na moje neustále protesty a dělání potíží a upozorňoval, že přání říšského protektora jsou pro mne rozkazy. V odpověď jsem namítal, že právě Němci porušují neustále českou autonomii a bezohledně také platné zákony a nařízení, aniž by to vůbec brali v úvahu, čímž vzniká ve veřejném právu anarchie. Heydrich vybuchl, takže po několika málo slovech jsem vstal, uklonil se a odešel,“ vzpomínal později Ježek.

Dvojí souzení

Nastoupil na úřednické místo; po válce jej i tak čekala vazba a vyšetřování před Národním soudem, který ovšem pro Ježkovy zásluhy o odboj upustil od potrestání.

Čtěte také

Atentát mýtů zbavený. Jak Češi skutečně zlikvidovali Heydricha

To nebylo vše. Justice pod vedením komunistů se na Ježka zaměřila znovu v roce 1954. Za údajnou špionáž byl odsouzen na doživotí, z vězení se dostal v rámci amnestie v roce 1960. Z dochovaných protokolů vyplývá, že před vyšetřovateli toho moc nenamluvil a především kryl své blízké.

Ve vězení se svěřil kamarádovi, že ze sedmnácti lidí, kteří byli před soudem vydáváni za organizovanou špionážní skupinu, znal pouze dva; zbylé viděl v soudní síni poprvé.

Složitému životnímu příběhu Josefa Ježka se věnuje v pořadu Portréty historik Michal Pehr. (repríza)