Příběh Jugoslávie: Zločin a trest
Historie Jugoslávie jako státu, který existoval od roku 1918 a s přestávkami trval až do roku 2003, je dnes uzavřená. Uzavřené ale nejsou osudy a vzájemné vztahy národů žijících v tomto neklidném prostoru, kterému mnozí po staletí přezdívali „sud střelného prachu“. Jaké je dědictví balkánských válek 90. let? Co napravil Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii? A co napravit nemohl?
Čtěte také
Zásah NATO proti srbsko-černohorské Jugoslávii v roce 1999 zemi hluboce poznamenal. Zabránil dalšímu pronásledování Albánců v Kosovu prostřednictvím jugoslávské armády i paramilitárních jednotek a ukončil vleklý politický a společenský rozvrat v Kosovu, bývalé autonomní oblasti Srbska.
Cenou za to bylo ponížení Srbů a také konec Jugoslávie v roce 2003. Tehdy poslední formu státu Jihoslovanů nahradilo soustátí Srbska a Černé Hory. Ta se ale po referendu v roce 2006 bez odporu Srbska osamostatnila.
Čtěte také
Kosovo si prosadilo nezávislost o dva roky později, v roce 2008. V rámci OSN ovšem tuto novou evropskou zemi uznala jenom těsná nadpoloviční většina členských států. Mezi nimi ovšem USA, Kanada a většina států evropských s výjimkou těch, které se trvale obávají vlastních separatistických území, jako například Katalánsko v případě Španělska.
Bombardování Jugoslávie silami NATO také s jistým zpožděním zbavilo moci Slobodana Miloševiče, který rezignoval po prohraných prezidentských volbách v říjnu 2000.
Prominenti v Haagu
Číny mají následky – o tom se po konci jugoslávských válek přesvědčilo celkem 161 obžalovaných z Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii, odsouzených bylo víc než 80.
Největší pozornost samozřejmě přitahovaly procesy s prominenty bosensko-srbského režimu z řad politiků i armádních velitelů. Na srbské straně k nim patřil předák bosenských Srbů Radovan Karadžič a generál Ratko Mladič, hlavní viníci etnických čistek v Bosně a také genocidního masakru ve Srebrenici. Oba si odpykávají trest doživotního vězení v Haagu.
Na chorvatské a muslimské straně bylo daleko méně obviněných než na srbské, ale některá jména je důležité zmínit.
Chorvatští generálové Mladen Markač a Ante Gotovina, vůdčí postavy operace Bouře, při které chorvatská armáda dobyla zpět území samozvané republiky Srbská krajina na území Chorvatska. Oba byli v Haagu nejprve obviněni z válečných zločinů, ale nakonec v roce 2012 osvobozeni.
Čtěte také
Zdaleka největší počet – uvádí se až tři čtvrtiny souzených v Haagu – tvořili ovšem Srbové, prostě proto, že největší počet vojáků byl v konfliktech 90. let zaangažován na bosensko-srbské straně.
Za těchto okolností je docela pochopitelné, že nemalá část Srbů, ne-li většina, má dodnes k rozsudkům Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii přinejlepším ambivalentní postoj.
Měřit všem stejným metrem
Speciálním případem byl samozřejmě Slobodan Miloševič, jediný politik, který byl u všech nejdůležitějších milníků rozpadu Jugoslávie od konce 80. let až do října roku 2000, kdy byl zbaven moci.
Poté, co prohrál v prezidentských volbách a po bouřlivých demonstracích musel porážku uznat, byl o pět měsíců později (1. dubna 2001) za dramatických okolností v Bělehradě zatčen a následně letecky dopraven do věznice v haagské čtvrti Scheveningen.
Dne 12. února 2002 stanul Miloševič před haagským tribunálem. Odmítl právníka a hájil se sám. Jeho příběh ale nakonec nedospěl k vyústění ani ke katarzi. 11. března 2006 ve vazební věznici zemřel na infarkt – dřív, než došlo k vynesení rozsudku.
Čtěte také
Otázka, do jaké míry byl za katastrofu rozpadající se Jugoslávie odpovědný pouze politicky, a kde už začínala odpovědnost trestní, tak zůstala do značné míry nezodpovězena.
Obecně jde říct, že velká spokojenost s výsledky mezinárodního trestního tribunálu nepanuje v žádné postjugoslávské zemi, snad s výjimkou Slovinska, kterého se rozpadu Jugoslávie téměř nedotkl. V Chorvatsku, ale především v Srbsku se rozšířil názor, že nebylo měřeno všem národům a stranám konfliktu stejně.
Omluva?
Našli se vysocí srbští politici, kteří se omluvili obětem válek a genocidních činů v postjugoslávských konfliktech 90. let. Srbský parlament se za masakr ve Srebrenici omluvil v březnu 2010, v rezoluci přijaté po bouřlivém mnohahodinovém jednání a těsnou většinou.
Čtěte také
Další omluvu za tento zločin vyslovil v bosenské televizi v roce 2014 srbský prezident Tomislav Nikolič, byť se bránil použít slovo genocida.
A důležitá byla i návštěva jeho předchůdce Borise Tadiče ve Vukovaru v roce 2010. Srbský prezident se tehdy přišel poklonit obětem zločinu na farmě Ovčara a učinit tak první krok k usmíření s Chorvaty.
Za unikátní lze považovat případ Biljany Plavšičové, bývalé prezidentky bosenské Republiky Srbské, původní profesí profesorky biologie, která se do Haagu vydala dobrovolně.
S tribunálem spolupracovala, a nakonec přiznala vinu a omluvila se obětem. V roce 2003 byla odsouzena na za podíl na pronásledování muslimů a Chorvatů za bosenské války na 11 let, a po odpykání 6 let byla v roce 2009 propuštěna.
Tam, kde se vraždí mafiáni i premiéři
Pro celistvost obrazu ti musíme zmínit ještě dva případy, byť s tribunálem v Haagu souvisejí jen částečně.
Čtěte také
Prokazatelný mafián, násilník a velitel srbských paramilitárních jednotek Željko Ražnatovič zvaný Arkan, na jehož svatbě přenášené živě televizí se v roce 1995 dokonce bujaře střílelo do vzduchu, byl o pět let později zastřelen ve vestibulu bělehradského hotelu InterContinental.
Jestli za tímto činem stála mafie, nebo dohasínající Miloševičův režim (mohla tu být snaha zbavit se významného svědka, pokud by se Arkan ocitl v Haagu), to už se nedovíme, a není to zase tak podstatné.
O tři roky později v březnu 2003 byl přímo na dvoře vládní budovy zastřelen reformní srbský premiér Zoran Džindič, který mj. rozhodl o vydání Slobodana Miloševiče do Haagu. Vraždu mají na svědomí Arkanovi muži.
Historie věčně živá
Vypadá to tedy, jako by mnoho lidí v bývalé Jugoslávii uznávalo odpovědnost za minulé hříchy, ale především těch druhých. A nevyřčená otázka, která by mohla padnout někde večer u vína, co jsme si to navzájem způsobili, a jak z toho ven, většinou zůstane viset ve vzduchu…
Čtěte také
Většina národů Jugoslávie dnes našla nebo hledá svou budoucnost v Evropské unii, přičemž nejostražitější vůči Evropě zůstávají Srbové.
Jako národ, kterému nejvíc záleželo na Jugoslávii po celou dobu její existence, svým způsobem postupně prohráli všechno. Logicky z toho plyne jistá hořkost, pocit zneuznání, nevyřešený vztah země k Západu, ale možná i Východu.
Vzpomínky na minulost se tu prolínají s nestabilní současností a nejistou budoucností. A týká se to překvapivě i mladých lidí, kteří mají historii své země hluboko pod kůží. A to i historii starou 600 let. Mýtus bitvy na Kosově poli dodnes žije a nejspíš bude ovlivňovat i budoucnost země v dalších desetiletích.
Víc si poslechněte v pořadu Historie Plus, který se věnuje Příběhu Jugoslávie.
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A s poslední rozhlasovou nahrávkou Josefa Skupy? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
Hurvínkovy příhody 5
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
