Poslední „nepřátelé socialismu“. Příběhy lidí, odsouzených a vězněných z politických důvodů v roce 1989
Berlínská zeď padla 9. listopadu 1989. Ve stejný den poslal Okresní soud v Táboře na rok do vězení dvaadvacetiletého Jiřího Jelínka, povoláním údržbáře národního podniku Silon Planá nad Lužnicí. Podle rozsudku měl Jelínek spáchat trestný čin pobuřování a k tomu přečin proti veřejnému pořádku, neboť rozšiřoval protestní letáky.
Už měl za sebou tři a půl měsíce vazby, z kriminálu vyšel teprve koncem listopadu 1989, kdy se rudé zřízení konečně zhroutilo i v Československu. Jeho případ není výjimečný: spolu s dalšími ukazuje, jak se tu žilo v posledním podivném roce komunistické vlády, kdy už se režim sice vnitřně rozkládal, avšak mnohé jeho součásti pořád pracovaly naplno, což způsobovalo, že běžný člověk ten rozklad tehdy příliš nezaznamenával.
Jiří Jelínek se narodil v květnu 1967 v dělnické rodině v Táboře. Na začátku 80. let začal studovat průmyslovku, ale nedokončil ji a přešel na strojní učiliště, kde se vyučil v oboru mechanik-opravář. Když mu bylo šestnáct, lékaři mu diagnostikovali cukrovku, od té doby si musel pravidelně píchat inzulin. V dospívání poslouchal západní rozhlas, kolem roku 1984 se dostal k samizdatovým knihám a časopisům, později začal samizdat sám přepisovat a šířit, podepsal také Chartu 77.
V květnu 1989 byl v Praze zatčen, neboť se na oficiální prvomájové demonstraci pokusil rozvinout transparent s požadavkem, aby byl dramatik a disident Václav Havel propuštěn z vězení (někdejší prezident k „posledním odsouzeným nepřátelům socialismu“ samozřejmě také patřil, za mřížemi byl od ledna do května 1989). Dne 3. srpna 1989 si pro Jiřího Jelínka přijela policie do zaměstnání a téže noci u něj Státní bezpečnost provedla domovní prohlídku (měl tehdy čtrnáctidenní dceru). Prokurátorka Věra Nová ho následně obvinila z trestného činu pobuřování a uvalila na něj vyšetřovací vazbu.
Jiří Jelínek – a soudci Tušek, Bruna, Pokorný
V listopadu téhož roku o Jelínkově případu rozhodoval senát, složený z předsedy JUDr. Josefa Tuška a soudců Zdeňka Bruny a Josefa Pokorného. Rozsudek nikterak nenaznačuje, že dávno probíhala „perestrojka“ a do 17. listopadu 1989 zbývalo pouhých sedm dní: stojí v něm, že Jelínek je vinen, neboť (mimo jiné) „v Plané nad Lužnicí v okrese Tábor v dubnu 1989 vyhotovil na svém psacím stroji zn. Royal a předal k rozšíření nejméně 20 ks letáků, vyzývajících k zneužití prvomájových oslav v Táboře, k podpoře nelegálních struktur, občanské nekázně a řešení společenských problémů násilím (tím se zřejmě myslí demonstrování, pozn. aut.).“
Dále na jiných letácích vyzýval obyvatele Českých Budějovic k účasti na „nepovoleném veřejném shromáždění“ (den před výročím sovětské okupace Československa) a to vše činil „z nepřátelství k socialistickému společenskému a státnímu zřízení“ (pro mladší čtenáře: termín „socialistické státní zřízení“ byl oficiální dobový eufemismus pro komunistický totalitní režim, vystavěný podle sovětského vzoru).
Jak už napsáno výše, Jiří Jelínek byl odsouzen k jednomu roku nepodmíněně. „Byl to docela šok,“ vzpomíná v rozhovoru pro Paměť národa: „Předtím jsem nebyl trestaný – a dostat hned rok natvrdo, to mi přišlo jako fantasmagorie. Myslel jsem, že mi dají trest, který už jsem si odseděl ve vazbě, že mě od soudu pošlou domů. A teď jsem měl před sebou vidinu několika dalších měsíců v base.“ Po dosavadní vazební zkušenosti se bál hlavně zdravotních problémů, protože ve vězení si nesměl sám aplikovat inzulin, musel čekat na nepravidelné příjezdy zdravotníků: „Jezdili různě, někdy ve dne, někdy v noci, jako by v Českých Budějovicích fungovala jen jediná sanitka. Takže mi bylo pořád špatně.“ Jeho advokát Milan Hulík podal proti rozsudku odvolání, nicméně převrat v roce 1989 prožil Jiří Jelínek v cele: ještě v den generální stávky, 27. listopadu, držel s ostatními vězni hladovku.
Renata Pánová – a „schvalování trestných činů“
Případ Renaty Pánové (dnes Soukupové) je tomu Jelínkovu v lecčems podobný. Narodila se v roce 1971, vyučila se prodavačkou, už jako dospívající se protikomunisticky angažovala a stala se členkou nezávislé Demokratické iniciativy. Žila v Táboře a v roce 1989 rozvinula v tamním prvomájovém průvodu transparent s nápisem „Dialog – ne obušky a cely věznic“ a se jmény disidentů Václava Havla, Jany Petrové, Ivana Jirouse, Tomáše Dvořáka a Hany Marvanové. Byla zatčena, Státní bezpečnost u ní provedla domovní prohlídku. Začátkem srpna odjela se známým Josefem Raisem do Českých Budějovic, kde vylepovali letáky, v nichž zvali obyvatele k účasti na tichém protestu při příležitosti výročí sovětské okupace (stejná akce, na kterou zval svými letáky Jiří Jelínek).
Jakýsi spořádaný občan tehdy Raise a Pánovou udal. V archivním úředním záznamu, který byl před pár lety zveřejněn v médiích, stojí: „Dne 2. 8. 1989 volal ve 23.30 hod. telefonicky neznámý občan, že v prostoru Žižkova náměstí se pohybuje muž společně s mladou dívkou a do schránek u vchodu domů něco dávají, nějaké listiny. Na místo se dostavila hlídka org. VB, která zjistila, že na Žižkově náměstí v prostoru u prodejny Sklo – porcelán v podloubí jde muž v bílých kalhotách a bílé bundě a nese koženou tašku, společně s ním jde dívka ve stáří kolem 17 – 18 let, tato má rovněž u sebe tašku… Jmenovaní byli vyzváni, aby ukázali obsah svých tašek. V tašce Josefa Raise bylo několik kusů papíru formátu A4 se závadovým obsahem.“
Okresní prokurátorka JUDr. Věra Nová (stejná osoba, jako v Jelínkově případu) vypracovala posléze žalobu, v níž Renatě Pánové spočítala i předchozí „přečiny“ a v níž se kupříkladu píše: „Transparent rozvinula přibližně na úrovni hotelu Palcát a nesla ho okolo tribuny až do zadržení orgánů VB, k němuž došlo poblíž hotelu Slovan. K motivu uvedla, že chtěla tak vyjádřit svůj názor, v podstatě nesouhlasí s tím, že činnost Havla, Jirouse, Petrové, Dvořáka a Marvanové byla posouzena jako trestná činnost a že za ní byli odsouzeni… Z provedených důkazů bylo nepochybně prokázáno, že obviněná využila prvomájové manifestace 1989 v Táboře k tomu, aby veřejně dala najevo sympatie k osobám, které se dopustily trestných činů namířených vesměs proti socialistickému společenskému a státnímu zřízení a veřejnému pořádku. Svým činem projevila snahu veřejně popřít nezákonnost jejich jednání a ovlivnit názory jiných osob v jejich prospěch. Dopustila se tím trestného činu schvalování trestného činu… Takové jednání je pro společnost nebezpečné…“
Renatu Pánovou soudili 18. srpna 1989 u okresního soudu v Českých Budějovicích, předsedou senátu byl JUDr. Zdeněk Melichar, prokuraturu zastupovala JUDr. Jindřiška Kolářová. Osmnáctiletá dívka dostala čtyři měsíce nepodmíněně. „Trest mi končil 3. prosince, pustili mě o dva dny dřív," vzpomínala v roce 2014 v rozhovoru pro denik.cz.
Jaroslav Popelka – a nejhorší věznice
V roce 1989 se občas našel soudce, který odmítl splnit politické zadání, byly to však spíš výjimky.
Jen namátkou: 9. ledna 1989 byl v Praze 1 odsouzen elektromontér a elektrikář Jan Křivan z Roudnice nad Labem za účast na demonstraci; 27. ledna 1989 byl za účast na bratislavské manifestaci za náboženská a lidská práva odsouzen Jiří Fajmon.
17. ledna byl Krajským soudem v Brně za rozšiřování letáků vyzývajících k pouličním demonstracím v Praze a Brně odsouzen Jaroslav Popelka; 1. února 1989 byl za účast na demonstraci na Václavském náměstí dne 28. října 1988 odsouzen Luboš Rychvaldský; 10. února byl Obvodním soudem pro Prahu 1 za účast na demonstraci na Václavském náměstí 28. října 1988 odsouzen nevidomý Tomáš Majer; 9. března 1989 byli v Jihlavě odsouzeni Ivan Jirous a Jiří Tichý za petici, v níž činili státní orgány odpovědnými za smrt Pavla Wonky. Tak to jde dál a dál, odsouzení disidentů Františka Stárka a Ivy Vojtkové, odsouzení Stanislava Pitaše, Stanislava Devátého, Aleše Středy…
Jaroslav Popelka z Uherského Hradiště (nar. 1956) byl v letech 1988 – 1989 z politických důvodů odsouzen několikrát. V roce 1989 prožil tři měsíce ve věznici v Novém Sedle (dostal se tam za to, že vyzýval k založení Strany zelených). Takto popisuje podmínky, které v kriminále panovaly:
„Za komunismu bylo samozřejmé, že odsouzení pracovali. Bylo tam několik pracovišť. Když jsem přišel z vazby, měl jsem na sobě už asi deset dní špinavou košili. Těšil jsem se, že dostanu čistou. Dostal jsem ji, a jak jsem ji oblékl, tak se ukázalo, že ta košile byla po někom, kdo pracoval se skelnou vatou. Bylo tam jedno pracoviště Vertexu, kde kluci pracovali při výrobě skelné vaty, a ta košile byla plná těch pichlavých vláken. Po půl hodině jsem ji sundal a byl jsem rád, že si můžu obléknout tu starou špinavou košili, protože se to nedalo vydržet. Kluci byli plní boláků, jak jim to rozpíchalo ruce. Strava hrozná. Platil tam zákaz dávat vězňům syrovou zeleninu. Hlavní součástí jídla byly bílé knedlíky, řídká omáčka, chleba a občas také buchtičky na sladko se sladkou omáčkou. V těle vám to ničí vitamíny, minerály. Pamatuju si první dojem, když jsem přišel do lágru. Všichni byli šediví. Byli jak smečka vlků. Šedivé uniformy, šedivé obličeje. Když tam byl někdo několik let, většinou přišel o zuby…“
Více se dozvíte z dalšího dílu Příběhů 20. století – z pořadu, který jsme připravili k 32. výročí pádu komunismu.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
