Petruška Šustrová: O bití dětí

Malý človíček je o tolik slabší než dospělý a ještě k tomu je pro něj rodič autorita, takže se vlastně ani moc bránit nemůže. Pravda ovšem je, že jsem v takové diskusi už trochu mimo soutěž, jsem už v babičkovském věku a babičky byly vždycky známé spíš tím, že u nich dítě najde zastání než nějakou příkrou přísností.

V mém vlastním dětství bylo bití dětí úplně běžné, dobře se pamatuji na spolužačky, které domů nesly špatnou známku s brekem, protože věděly, že doma dostanou výprask. A nebylo to jen bití, ale dlouhodobé zákazy toho či onoho, delší, než kam jsme v těch svých osmi či deseti letech dokázali dohlédnout.

Ale i dneska se v době kolem vysvědčení píše občas o sebevraždě nějakého dítěte, které se bálo přinést domů špatné známky. Vždycky mě to poděsí a přiměje k přemýšlení, jak si pak asi takoví rodiče připadají.

Mezi nějakým tím plácnutím a týráním je ovšem propastný rozdíl a návrh ministryně Stehlíkové se setkal s velikou kritikou. Řada lidí ho zesměšňovala a dovolávala se starého pořekadla "škoda rány, která padne vedle". Jenže já si myslím, že plácnout dítě přes ruku nebo přes zadek je něco jiného, než přehnout ho přes koleno a seřezat. V předtuše takového výprasku jsem občas chodívala domů se strachem a odevzdaně - je to zvláštní, ale když na to vzpomínám, nevybavuje se mi bolest, jakou jsem při výprasku cítila, ale strach, jaký jsem měla.

A tak se k návrhu Džamily Stehlíkové docela kloním. Nemyslím si, že by vynechání tělesných nebo jinak ponižujících trestů dlouhodobě rozvrátilo společnost. Měla jsem kamarádku, která děti netrestala nikdy, dokonce je ani neplácla přes ruku. Jako tříleté nebo čtyřleté byly dost nesnesitelné, člověk je musel pořád mít na očích, ale nevyrostli z nich ani sobci, ani lidé bezohlední, spíš naopak. Zato z malého Džugašviliho, kterého oba rodiče bili jako žito, vyrostl Stalin, což je jistě příklad dost odstrašující.

Vlastně mě ale na celém návrhu nejvíc znepokojuje nevěcnost, s jakou se o něm diskutovalo. Spousta námitek směřovala spíš proti straně, kterou Džamila Stehlíková ve vládě zastupuje, nebo proti ní osobně, a podstatou věci se vůbec nezabývala. Nevím, zda to tak chodí jen v českém prostředí, soudím, že ne.

To je dost smutné: místo abychom se snažili dohodnout, jaká si stanovíme pravidla, víme předem dobře, že o nich mají rozhodovat jen ti, kterým politicky fandíme. Pak se ovšem nedokážeme dohodnout nikdy. A dohodnout bychom se potřebovali na mnohých pravidlech, vždyť nejhorší na desítkách let komunismu bylo, že v mnohém smazaly hranice mezi tím, co je a není slušné.

Autorka je novinářka