Petruška Šustrová: Chobotnice

21. říjen 2009

Aféra kolem plzeňské právnické fakulty se rozrůstá a ač jsem se ze začátku smála předstírané nevinnosti jejích aktérů, smích mě dávno přešel. V podstatě by mi tolik nevadilo, že někdo dostal titul a neodvedl pro to patřičnou práci. Nepoctivost mě samozřejmě rozčiluje, ale vím, že lidé nejsou andělé, takže se s ní musí počítat. Totiž: nevadilo by mi to, kdybych si mohla v klidu myslet, že takový absolvent chce diplom, aby si jím vyzdobil salon a oháněl se jím při společenských příležitostech. Jenže tak tomu, jak vidíme, není - falešní právníci z plzeňské fakulty přece na svůj titul získávali zaměstnání, kde člověk právní vzdělání potřebuje. Jak k tomu přijdou ti, kdo musejí používat jejich služeb, aniž by věděli, že nemají nutné znalosti?

Navíc nepoctivost vůbec nekončila bezpracně získaným titulem. Kvůli bývalému českému konzulovi na Ukrajině Ladislavu Hradilovi podalo na Českou republiku žalobu sto jedenašedesát Ukrajinců, kteří zaplatili horentní poplatky za telefon soukromé firmě, kterou Hradil vybral bez výběrového řízení. Až se pan Hradil objeví, bude jistě tvrdit, že to učinil zcela nezištně a v zájmu věci. Už předem mu nevěřím ani slovo.

Pan Hradil měl s plzeňskou právnickou fakultou - či přesněji řečeno s jejím tehdejším děkanem a hlavním protagonistou celé plzeňské aféry Milanem Kindlem - prapodivné pletky. Ještě než se stal konzulem na Ukrajině, měl na českém ministerstvu zahraničí na starosti veřejné zakázky a jeho úřad využíval služeb advokátní kanceláře Milana Kindla. V roce 2006 vykonávala tato advokátní kancelář pro ministerstvo určité služby a ve stejném roce získal Ladislav Hradil doktorát na fakultě, kterou tehdy Kindl řídil. Ani v tomto případě nejsem ochotna věřit, že pánové jednali nezištně, neboť rigorózní práci, za niž Hradil doktorát získal, nelze podle médií ověřit.

Když si takovouto spolupráci představíme v rozsáhlejším měřítku, spatříme celou rozsáhlou síť krajně podezřelých vztahů, kterou mohl Milan Kindl s pomocí několika svých podřízených rozprostřít po celé republice - a jak vidíme, i v zahraničí. Každá instituce přece potřebuje právníky a všude se najde někdo, kdo radši za titul zaplatí penězi nebo protislužbou než poctivým studiem a prací. Přirozeně je pak navždy nebo aspoň nadlouho zavázán tomu, kdo mu titul poskytl.

Je mi z toho dost úzko. Nerada připouštím pravdivost spikleneckých teorií - ale co si mám v tomhle případě myslet? Jak mohu popřít, že tady léta existovalo spiknutí, v jehož důsledku vznikla chobotnice propojená vzájemným vědomím o nepoctivém, ba nezákonném jednání?

Samozřejmě si nemyslím, že podváděli všichni, kdo v Plzni studovali práva, jistě tam celá řada studentů získala titul poctivě - jenže jak vlastně máme vědět, kdo poctivě a kdo ne? A jak je možné, že to podvodníkům tak dlouho procházelo? Je přece jasné, že o tom musela na plzeňských právech řada lidí vědět! Proč mlčeli? Byli v podvodech zapletení? Nebo je někdo zastrašil? Ale hlavně - proč není nikdo ve vyšetřovací vazbě s trestním stíháním za podvod na krku?

Autorka je novinářka

autor: Petruška Šustrová
Spustit audio