Petr Vizina: Johana, David a Honza

Johana je totiž od narození nevidomá, a když si chce člověka prohlédnout, znamená to, že si jej musí osahat. Jakmile mi drobnýma rukama zlehka přejede po tváři, napadá mě, jak nás asi vnímá. Že se v lidech vyzná podle toho, co v nich vězí hlouběji, než je vidět na tváři.

Davida jsem si všiml hned první školní den. Přistoupí k nám a povídá: Vy dva, dejte mi nějaký zajímavý příklad s viry! Jak nám později vysvětlí Davidova babička, když si chlapce po vyučování přijde vyzvednout, Davidův dědeček je mikrobiolog. Mimořádně inteligentní vnuk se s dědou často baví o jeho práci.

Babička ještě podotkne, že malý David je z celé rodiny jediný, kdo umí naprogramovat automatickou pračku poté, co přístroji upadl štítek s údaji, kam kterým knoflíkem otočit. Hluboký zájem o jediné téma David projeví, když si do školy přinese učebnici šachové hry. Té knize a později malé, kapesní šachovnici, věnuje každou přestávku. Když mu některý ze spolužáků do šachovnice z neopatrnosti drcne, Davida to sice rozmrzí, ale pamatuje si naprosto přesně, jak stály figurky v partii, kterou si právě přehrával.

Honzu vozí do školy maminka. Zastaví před školou, z kufru auta vytáhne vozík a Honzu do něj posadí. Řekli jí, že dítě, které se narodilo s obrnou, nikdy nebude schopné chodit do normální školy. Jenže ta neuvěřitelně houževnatá žena se nevzdá, Honza se naučí psát i počítat. A my dospělí si všimneme, že matematiku, tu školu abstraktního myšlení, se učíte jinak, když si nemůžete okolní svět odkrokovat vlastníma nohama a poměřit jej rozpětím svých rukou.

To jsou vzpomínky na začátek 90. let 20. století. Nevidomá Johana později vystuduje konzervatoř a učitelství, David studuje logiku a stane se šachovým přeborníkem. Vozíčkář Honza pokračoval na Jedličkově škole, závodně plaval, pracuje v knihovně. V 90. letech se vedly debaty, jestli mohou mimořádně nadané a handicapované děti spolu chodit do školy. Ale dnes už jsme trochu dál. Nebo ne?