Petr Janda muzikou hoří. Film Django ale není o showbyznysu, ale o normálním chlapovi s dobrým srdcem, říká dokumentaristka

Proč právě Django?

Django vznikl v roce 1968, kdy Petr Janda zůstal s Olympikem po okupaci ve Francii a Francouzi komolili Petrovo jméno Janda. Na základě toho mu pak jeho kolegové a muzikanti dali přezdívku Django. Také to ale odkazuje i k Django Reinhardovi, což byl slavný kytarista, a stejně tak Petr je báječný kytarista. On sám říká: „Guitarre first.“

Čtěte také

Petr Janda: Omlazuje mě starost o děti. Když jsem kouřil, na jevišti jsem trpěl jako zvíře

Petr Janda je bez pochyby fenomenální kytarista. Určitě má talent, ale zdá se mi, že to má i hodně vydřené, že musí pořád na kytaru cvičit...

Já myslím, že nemusí, on touží, on tím hoří. Je tam obrovská posedlost, až jsem ho někdy musela násilně přerušit. Když totiž začal hrát, tak se úplně ztratil. Petr kytaru vozí na dovolené, má malé varianty kytar, aby se mu vešly do zavazadla. A když jsem procházela archiv, uvědomila jsem si, jak se Petr vyvíjí, jak je opravdu v každém období jiný, a také, že je to opravdový hitmaker.

Nabídka natočit film k šedesátinám Olympiku a k osmdesátinám Petra Jandy přišla od jeho přátel...

Ano, přičemž zásadní pro mě byl Petrův životní příběh. Nechtěla jsem dělat filmový portrét, ale příběh, který je napínavý, bolavý, ale také radostný. Podmínkou také bylo, aby Petr do toho šel naplno se mnou, což udělal, ale netušil, že to bude tak náročné. Nakonec jsme spolu točili od rána do večera 40 dní a film vznikal dlouhé tři roky.

Nemá někdy protagonista, o kterém se točí životní příběh, tendenci svůj život zpětně trochu přibarvit?

Čím jsem starší, tím více cítím potřebu pravdy a autenticity. A také proto jsme ve střižně sto dní, aby byl film pravdivý, abychom ho nepřikrášlovali, ale samozřejmě člověk to psychologicky váží. Nemůžete ublížit lidem, nemůžete říkat úplně všechno, za tu hranici prostě nelze zajít.

Čtěte také

Současná pop music mi logicky leze na nervy, přiznává Janda z Olympicu. Vydává nové album

Měla jste tu hranici stanovenou sama v sobě, anebo to stanovil Petr Janda jako koproducent filmu?

Petr do vyznění vůbec nemluvil. Já, která jsem párkrát v životě zažila, že jsem něco při natáčení nesměla, tak tady najednou jsem směla všechno. Já jsem tedy byla ta, která občas říkala: ,Ne. Takto daleko zajít nechci. Petr by klidně i zašel.

Byly tam třeba politické momenty, sekvence o době normalizace, kdy Petr udělal pár ústupků, za něž se nestydí, staví se za to otevřeně, a já jsem za to šťastná, protože bych nechtěla, abychom tuto kapitolu neměli ve filmu upřímnou.

Jaké to pro vás je vracet se do doby, kdy oni začínali, kdy vy jste ještě zdaleka nebyla na světě?

To bylo silné, protože my jsme se mohli potkávat s lidmi, kteří Petra ovlivnili v začátcích Olympiku. Pro Petra to byly silné návraty, mnohdy i do těžkých momentů, kdy Petr vyhazoval své členy, kdy byl tvrdý, drsný, kdy byl opravdu frajer, frontman kapely, který věděl, že mu jde o kvalitu, a že lidské momenty musejí ustoupit. Zároveň je fascinující, že jsem ve filmu mohla zachytit, jak Petr tvoří novou sólovou desku.

Muzika je jeho vášeň. Byla vaše snaha zachytit ve filmu hlavně to, jak Petr Janda hoří?

Čtěte také

Udělám si ještě sólovku, aby se mi nezkrátily žíly, směje se Petr Janda

Petr Janda skutečně hoří. Skutečně toto je podle mě recept na mládí. Petr je důkazem, že i po osmdesátce se dá koncertovat naplno. Je to podobné Jiřímu Suchému nebo všemi tvořivými lidmi, se kterými jsem točila. Všichni mají společné pracovitost. Často jsou to lidi, kteří třeba nepijí alkohol. Prostě jednoduše proto, že je to zdržuje od práce.

Jak těžké je udržet si od hlavní postavy odstup, když mapujete jeho život?

Nevím, jestli je potřeba si udržovat odstup. Naopak já potřebuji člověka poznat, mít ho ráda, najít na něm věci, které chci předat divákovi, které jsou posilující, které mi dávají smysl a kvůli kterým film dělám. Takže já naopak tím člověkem žiji. Teprve ve střižně se usadím, zklidním a se střihačkou Šárkou Sklenářovou, která právě má odstup, na tom začnu pracovat. Takže já nechci mít odstup. Já chci filmem žít, protože ho potřebuji udělat co nejlépe.

Mám pocit, že Petr Janda je ve filmu velmi autentický. Působilo to na mě tak, že nic nehraje, že si zkrátka už nemusí nic dokazovat.

Proto možná já poslední dobou točím často se staršími lidmi. Přestože si ale myslím, že lidé, se kterými točím, jsou mnohdy mentálně mnohem mladší, než jsem já. Petrovi jsem nestačila ani fyzicky. Musela jsem mu i občas říct: Petře, už zastav...

Co dalšího ve filmu Olga Špátová Malířová plánuje? A jak těžké je podle ní porozumět mladé generaci? Poslechněte si celý rozhovor.