Otec mi dal život dvakrát. Příběh Zdeňka Kalenského (Kohna)
Na novém židovském hřbitově ve Světlé nad Sázavou má hrob Josef Margolius, obchodník z nedalekých Velkých Křepin. Zemřel v roce 1936.
S manželkou Karolínou vychovali sedm dětí: Žofii, Marii, Martu, Františka, Emu, Irmu a Bedřicha. Nacismus přežila jen Žofie, ostatní zahynuli v Treblince, Majdanku, Osvětimi a na neznámých místech, jejich jména jsou vyryta na Josefově náhrobním kameni.
Sto dvacet kilometrů od Světlé nad Sázavou, v jihočeské vsi Sedlec, visí na budově bývalé školy pamětní deska. Připomíná rodinu místního řezníka Jindřicha Kohna, otce šesti dětí: Arnošta, Františka, Rudolfa, Karla, Jiřího a Heleny. Z početné Jindřichovy rodiny přežil holokaust pouze syn Arnošt, manžel Marty Kohnové rozené Margoliové, a jejich syn Zdeněk. Jmenuje se dnes Kalenský a vzpomíná v nových Příbězích 20. století.
Zdeněk přišel na svět 19. října 1935 v Nestanicích nedaleko Vodňan. Měl ještě dva sourozence, ti však zemřeli krátce po narození. Arnošt byl řezník, stejně jako většina ostatních Kohnů. Všichni mluvili česky, byli asimilovaní a nenáboženští, neslavili svátky, nechodili do synagogy. Zdeněk si pamatuje, že chodil s dědem Josefem plavit koně a že si hrával s pekařovým synem ze sousedství.
Za protektorátu na něj jiné děti občas pokřikovaly „židáku“, ale nebral to prý moc vážně – nejdřív hulákaly, ale pak si s ním hrály. V září 1941 měl Zdeněk nastoupit do školy, ale nesměl. Místo toho dostal známé označení, neboť dle zvláštního výnosu se Židům zakazovalo „ukazovati se na veřejnosti bez židovské hvězdy“. V dubnu 1942 se Kohnovi museli dostavit na shromaždiště v Českých Budějovicích. Po dvou dnech (18. dubna 1942) nastoupili do transportu Akb (č. 320), který je odvezl do Terezína. V ghettu se Kohnovi nestihli ani rozkoukat: 26. dubna 1942 byli deportování do Varšavy transportem An (č. 901).
Kanálem z Kaweczyna
Podle odborných prací dojel transport už následující den do varšavského ghetta. Ve Zdeňkových vzpomínkách je cesta delší, ghetto si nevybavuje. Někteří z deportovaných, asi dvě stě lidí včetně Kohnových, se záhy dostali do pracovního tábora Kaweczyn, odkud jezdili muži na stavbu přečerpávací stanice na benzin.
Zdeněk říká, že tehdy bydleli v areálu zaniklé cihelny: „Byly to baráky, dlouhé třeba 30 metrů, bývalé sušičky byly zabedněné, na zemi udusaná hlína, přivezli dřevěné pryčny.“ Tábor ohraničoval vysoký drátěný plot. Muži odjížděli na práci brzy ráno a vraceli se asi po dvanácti hodinách, ženy s dětmi trávily den v lágru, kde byly podle Zdeňka „relativně dobré podmínky, vzhledem k tomu, jak to chodilo jinde“.
Koncem června či začátkem července 1942 se lidé dozvěděli, že jejich neplnoleté děti mají být sebrány a deportovány do ghetta ve Varšavě. Znamenalo to, že jejich šance na přežití je téměř nulová.
Kohnovým se tehdy podařilo (za peníze a s pomocí Poláků, přesné okolnosti nejsou známy) dostat malého Zdeňka pryč z tábora. Spolu s dalším českým chlapcem, jehož jméno si nepamatuje, se ocitl ve školní budově v jakési vsi mezi Varšavou a Lodží. Asi čtrnáct dnů se schovávali v podkroví, po začátku letních prázdnin byla škola opuštěná. Občas za nimi přišel cizí člověk s jídlem: „Pamatuju si jen, že jsme měli takovou žízeň, že jsme pili mýdlovou vodu na mytí rukou.“
Vladimir Pažik u dědy a kartářky
Po dvou týdnech si pro chlapce kdosi přišel, byli rozděleni. Zdeněk dostal falešné osobní doklady na jméno Vladimir Pažik a začal žít ve venkovském domku u starších polských manželů, kteří na začátku války přišli o dva dospělé syny a předstírali, že si Zdeňka osvojili. Lidé v sousedství o něm věděli, stejně však nesměl chodit mimo dům a zahradu.
Většinu času trávil s postarším „adoptivním otcem“: „Většinou jsem byl na zahradě s tím starým pánem. To byl opravdu takový děda, vyprávěl mi různé historky ze svého života. Naučil jsem se perfektně polsky.“ S paní, která si vydělávala jako kartářka, si příliš nerozuměl. Za ukrývání syna musel Arnošt Kohn zaplatit – když peníze došly, žena dávala chlapci najevo nelibost zhoršeným jídlem.
Útěk Arnošta Kohna
Po několika měsících, podle Zdeňka to bylo koncem léta či na začátku podzimu 1942, byl v Kaweczyně podniknut zátah na židovské vězně, měli být deportováni do vyhlazovacího tábora.
Arnoštu Kohnovi se podařilo utéct: „Otec mi dal život dvakrát – podruhé, když mě vyvedl z Kaweczyna... A jednou, k večeru, to si pamatuju, jako kdyby to bylo dneska, jsem šel s tím dědou a někdo na mě zavolal: ,Zdeňku, Zdeňku!‘ Podle polských dokladů jsem se jmenoval Vladimir... Ale otočil jsem se, a za plotem stál otec, celý otrhaný. Šli jsme k němu, vzali ho dovnitř – a dozvěděli jsme se, že lágr zlikvidovali.“
Podle vyprávění Arnošta Kohna prý hluboko v noci přijeli němečtí vojáci se psy a začali nakládat vězně na nákladní auta. Arnošt utekl kanálem a schoval se v seníku. Martě Kohnové se útěk nezdařil, zůstala v táboře, později byla zavražděna na neznámém místě. „Otec se mnou zůstal asi tři týdny, spal v kůlně na zahradě. Všechno si vypral, vyspravil si šaty. Po třech nedělích mu dal ten děda přes rameno hrábě – a otec se vydal do Čech,“ říká Zdeněk.
S hráběmi jakožto „univerzáním znakem venkovana“, s ručně nakresleným plánkem v kapse a bez dokladů došel Arnošt Kohn do Čech, na Vysočinu, k rodině manželčiny sestry Žofie Margoliové, provdané Veselkové: „Asi za tři týdny přišel od těch Veselkových balík. A to jsem hned věděl, že se tam otec dostal. Bylo to takové znamení.“
V hájovně u Veselkových
Žofie, sestra Marty Kohnové, se provdala za českého hajného Engelberta Veselku. Židé ze smíšených manželství tehdy ještě nemuseli do transportů. Veselkovi žili v hájovně poblíž vsi Jedlá u Ledče nad Sázavou. Arnošta u sebe schovali a o jeho přítomnosti řekli jen jednomu spolehlivému člověku z okolí, který je v případě hrozícího nebezpečí mohl varovat.
Arnošt Kohn si ve sklepě hájovny vykopal úkryt. Zdeňkova sestřenice Hana Veselková jezdila do jižních Čech a u rodinných přátel vyzvedávala majetek, jež jim Kohnovi předali do úschovy před transportem do Terezína. Ty věci, většinou šlo o oblečení či vybavení domácnosti, posílala pak Hana v balících Zdeňkovým opatrovníkům do Polska. Platila tak za jeho ukrývání.
Na podzim 1944 musela i Žofie Veselková nastoupit do transportu, holocaust přežila v Terezíně. Její muž Engelbert Veselka byl totálně nasazen na práci v Říši. Poslední měsíce okupace žila v hájovně s ukrývajícím se Arnoštem jen sedmnáctiletá Hana.
Setkání s otcem
U staršího manželského páru na polské vsi prožil Zdeněk Kohn více než dva roky. V lednu 1945 už byla v Polsku sovětská armáda, od té doby mohl chodit sám ven. Nepochyboval, že si ho otec vyzvedne – a ten pro něj také opravdu přijel, v červnu 1945. Zdeňkovi bylo deset let, mluvil lépe polsky než česky a nikdy nechodil do školy.
V roce 1946, když bylo jasné, že Marta nepřežila, se Arnošt podruhé oženil. Jeho nová žena Jiřina byla katolička, Arnošt se kvůli ní nechal spolu se synem pokřít. Jméno si změnili z židovského Kohn na Kalenský. Zdeněk se vyučil provozním zámečníkem, prožil zajímavý život, ale to už je jiné téma.
O své židovské kořeny se začal zajímat až po listopadu 1989. Říká, že po válce se o těžkých záležitostech nemluvilo, „nikdo se k tomu nechtěl vracet, všichni chtěli myslet spíš na budoucnost. Za totality to zas mělo jiné důvody“. Je mu líto, že spoustu věcí neví. Neví, jak se jmenoval chlapec, s nímž ho vyvedli z lágru, jak se jmenovala vesnice, v níž v Polsku žil, jak se jmenovali manželé, u kterých se ukrýval. A „dnes už není, koho se zeptat.“
V Příbězích 20. století můžete slyšet i vzpomínky dalšího židovského chlapce: Petra Webera, který se narodil nedaleko Krakova v roce 1942 židovským rodičům – po jejich smrti se dostal k českým manželům, ti ho adoptovali a vychovali.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.