Ondřej Neff: Řidič jako profese
Posledně jsem tu povídal o sdílené taxislužbě. Ozval se mi jeden pán, který má ve svém taxi živobytí. Vyměnili jsme si pár mailů a řeknu vám, je to radost, když potkáte v elektronické poště kultivovaného chytrého oponenta. Kéž by to bylo pravidlem! A že tomu tak opravdu zpravidla není!
Chápu, že se profesionál cítí ohrožený, když mu do řemesla vpadají poloprofesionálové, nebo dokonce by se mu tam měli usadit naprostí laici. Jenže ono se to už v souvislosti s autodopravou stalo.
Čtěte také
Na úsvitu automobilismu bylo přece naprosto běžné, že majitel automobilu si držel profesionála, tedy šoféra. Ostatně samo slovo šofér je původu francouzského a naznačuje, že se původně jednalo o topiče.
Popsáno je to v dětské kníže Václava Řezáče Poplach v Kovářské uličce. Zlý hokynář Bočan v ní oškube své zákazníky a koupí si za naškubané peníze auto – a k němu samozřejmě najme šoféra. Ten mu pak auto nabourá a to je happy end, vydřiduch potrestán, dobro vítězí, podstata je ale v tom, že auto rovná se šofér. V knize Karla Poláčka Michelup a motocykl titulní postava knihy najímá člověka, aby mu jeho motocykl řídil!
Prosadí se to
Pravda, už na úsvitu automobilismu byli lidé, kteří řídili svoje automobily sami. Takový byl i můj dědeček. Tatínek vzpomínal na tříkolku Walter, kterou si dědeček koupil ještě před první světovou. Neměla volant, nýbrž páku, a když její slabý motor nezvládal kopec, dědeček vystoupil a běžel podle ní a řídil ji tou pákou zvenčí.
Čtěte také
Od řidiče se tedy vyžadovalo mnoho znalostí a dovedností. Obsluha byla složitá – ví například dnes někdo z posluchačů automobilistů, co je to předstih? Že na to byla zvláštní páčka? Auta byla poruchová a znalosti mechanika byly nutné.
Abych se vrátil k jádru věci, i tehdy šoféři chovali nelibost k amatérským řidičům a pohrdavě jim říkali šofér v klobouku. To byl rozpoznávací znak. Auto před vámi řídí šofér v klobouku, bacha na něj, můžete čekat cokoli!
A co teprve ženská za volantem? To byla kuriozita i v době, kdy já nabíral první volantové zkušenosti začátkem 60. let. Jistě, národ miloval závodnici Elišku Junkovou, ale na ženu řidičku se dívala jeho mužská část s nedůvěrou.
To všechno je pryč, jak tak pozoruju, ženských řidiček je víc než mužů za volantem a řídí líp, tečka. A nikdo nekafrá. Tak nějak to dopadne i se sdíleným automobilismem. Je to rozumné a prosadí se to, chce to ale čas a dá to fušku.
Autor je vydavatel internetového deníku Neviditelný pes
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
