Ondřej Neff: Ekologická stopa
První týden nového roku máme za sebou. Když tak uvažuju, co mi motalo v uplynulém roce hlavu a čeho se nezbavím ani letos, pak to asi bylo životní prostředí.
To je určitě velké téma století a souvisí s energetikou a s dopravou a vlastně se vším.
S ním souvisí pojem uhlíková stopa. Ten je poměrně úzký, je to v podstatě množství skleníkových plynů uvolněných nějakou činností. Jemu příbuzný je pojem ekologická stopa, to je měřítko lidského nároku na přirozené bohatství přírody.
Je kolem toho všeho mnoho debat a stalo se z toho politikum. Osobně se kloním spíš ke klimaskepticismu a plány na zrušení automobilové dopravy a uzavírání tepelných a jaderných elektráren spolu se sázkou na biomasu pokládám za třeštivý úlet.
Nicméně i když budu klimaskeptik až na půdu, nedá se popřít, že ta uhlíková stopa či ekologická stopa je cosi konkrétního. To prostě existuje a nikdo si to nevycucal z palce. Od toho pak odvíjím další úvahy i obavy.
Nové zdroje energie
V souvislosti s těmito pojmy se mluví o předindustriální éře. To je, dejme tomu, začátek 19. století. V té době na světě žila jedna miliarda lidí. Dnes se blížíme metě sedmi miliard lidí.
Prostá aritmetika mi napovídá, že by každý člověk na světě, vy, já, stejně tak obyvatel Papui Nové Guineje, měl mít za sebou jednu sedminu uhlíkové stopy či ekologické stopy, ono to vyjde nastejno.
I když budeme svítit patnáctkami žárovkami jako v Rumunsku za Ceausesca, jezdit místo autem na kolobrndě jako Hurvínek a mýt se budeme jednou týdne, i když tuhle řeholi na sebe vezme každý obyvatel zeměkoule na pěti respektive šesti kontinentech, vyjde nám v úhrnu průměrná ekologická stopa menší, než jaká byla v roce 1800 na hlavu?
Toto je bezpochyby řečnická otázka a pozitivní odpověď na ni není. Lidí třetího světa bude dramaticky přibývat a zátěž na přírodní zdroje poroste, i když tady v Evropě všichni zezelenáme.
Východisko vidím v technologiích, ve skutečně nových zdrojích energie. Možná se v budoucnu ukáže, že to dnešní politikum uvolnilo k novým technologiím vůli a cestu. Kéž by to tak bylo, přeji si do tohoto roku i všech následujících.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.