Ondřej Neff: Doba strašení

27. květen 2019

Dumal jsem o nějakém společném, jednotícím prvku v těchto eurovolbách. Jistě jsou tu komické momenty. Především je to Británie, její účast země na odchodu. 

Říkal jsem si, jaké asi motivy mají britští kandidáti. Stojí o ty peníze, které dostanou? Lákalo je těch pár dnů slávy po zvolení? Takových otázek by se našlo víc.

Pokud jde o naše volby, komická byla účast 39 subjektů, ale kandidátek dostal volič do pytlíčku čtyřicet. Na malou komickou drobnost jsem narazil až za plentou při kroužkování, tedy – komickou, mně tak v tu chvíli připadala.

Kroužkoval jsem na lidoveckém lístku pana Zdechovského a koukám, on je tu mezi kandidáty pan Hayato Okamura. Tak jsem ho zakroužkoval taky, aby měl aspoň nějakou podporu v doslova bratrovražedném politickém sporu. Kolik asi národovců a přímodemokratů myslelo, že je to Ten bojovník Okamura? Moc asi ne, on byl Hayato hodně zastrčený, ale přece…

Zpátky k tomu jednotícímu prvku. Kromě komiky to bylo strašení. Všechny hlavní tamtamy duněly varovnou zvěstí, že Evropě jde o všechno a že se na Brusel valí hordy šovinistů připravených rozsekat Evropu na nudle. Z druhé strany zase ječela polnice. Evropě že hrozí eurototalita a volby dávají příležitost ji porazit.

Migrační strašení se stalo součástí každodenního narativu. Vize rozpustného národa spolu s vidinou chrámu svatého Víta s kvílejícím muezínem v okně nejvyšší chrámové věže se nám vtiskly do povědomí. Novodobá strašidla se připojila k těm tradičním, jako je klekánice a vodník.

Strašení ale není výmysl těchto voleb. Strašidel je všude plno a brzy překonáme rekord z roku tisíc, kdy lidi uvěřili na konec světa předpovězený Janovým zjevením. Konec světa je tu znovu. Chiliastické stresy nás netrápí, zato propadáme enviromentálnímu žalu.

Ondřej Neff

Britský parlament, vedle příprav na eurovolby, vyhlásil stav klimatické nouze. Následovníků má mnoho, včetně radnice Prahy 7, která vyzvala občany jiných městských částí, aby se jejímu klimaticky nuznému území vyhýbali. Světice dneška Greta Thunbergová zaujala vizí hořícího světa a v krátké době se symbolem doby stal glóbus v plamenech.

Je pondělí, je po volbách. Moje povídání slyšíte, a to je známka toho, že se nezbořil svět a ani Evropa se nezhroutila. Výsledky znáte, já zatím ne. Takže už víte, které že strašení se proměnilo ve skutek. Na mě to leknutí teprve čeká. Držte mi palec, aby mě neklepla Pepka.

Václav Cimbál: Ondřej Neff straší strašením

Ondřej Neff ve svých pravidelných komentářích téměř stejně pravidelně vyjadřuje obavu ze strašení environmentálními informacemi. Je přesvědčen, že se jedná o apokalyptické vize a smyslem jejich šíření je vyvolávat v lidech strach a tím je činit ovladatelnými.

Neff sám sebe označuje za techno optimismu. Kdo je optimista? A kdo je techno optimista? Například Tomáš Halík píše, že optimismus je spojen s iluzí, že vše půjde víceméně automaticky nakonec k dobrému. Americký novinář a spisovatel Ambrose Bierce dokonce optimismus označuje za „intelektuální chorobu, vyléčitelnou toliko smrtí“. Je to podle něho „učení nebo víra, že vše je krásné, včetně šeredného, všechno dobré, obzvláště to špatné, a že všechno, co je nespravedlivé, je spravedlivé“.  A do třetice všeho dobrého Milan Kundera: „Optimismus je opium lidstva! Zdravý duch páchne blbostí.“

Optimistická byla celá moderna, optimistický je či byl celý postosvícenský svět. Věřil v rozum, vědu a techniku. Věřil, že tato trojkombinace uvrhne lidstvo na trajektorii věčného pokroku, že povede k stále lepšímu a příjemnějšímu světu. Ani náhodou nechci popírat úspěchy na poli vědy a techniky, které se projevují v historii nebývalou výší životní úrovně. Ale stejně tak jako popírat a neuznávat tyto úspěchy je neseriózní nevidět a popírat jejich odvrácenou tvář. Jednou z jejích podob je fakt, že toto bohatství je vyhrazeno pouze malé části světové populace a to, že bída těch méně šťastných není o nic lepší než bída našich předků. Jinou její podobou je ničení a devastace přírody. Nelze se tvářit, že evropské řeky ještě před 30, 40 lety nebyly tak špinavé, že v nich téměř neexistoval život, vzduch byl znečištěn tak, že se téměř nedal dýchat – a to nejenom ve východní, ale též v západní Evropě. Mimo Evropu výše řečené platí na mnoha místech stále.

Ano, na zlepšení stavu se podílejí nové technologie. Otázka však je, proč byly do výroby zavedeny? Přišli s nimi sami výrobci, protože se jim zželelo mrtvých řek? Je to díky neviditelné ruce trhu, která nabízí to, co si lidé přejí? Ano, ale až sekundárně. Primárně musel na tyto problémy někdo upozornit, a tím někým bylo ekologické hnutí, jehož kořeny spadají až do 19. století k prvním spolkům ochránců flóry, fauny, přírody, a které je ovlivněno myšlenkami např. M. Gándhího, H. D. Thoreaua, J. Muira, A. Leopolda či A. Naesse. Teprve, když toto hnutí upozornilo na přehlížené dopady průmyslové výroby a masové spotřeby, zareagovala politická a ekonomická sféra. A díky tomuto upozornění, podle někoho však strašení či alarmismu, máme dnes v Evropě relativně čisté řeky a vzduch. Ano, technologie částečně pomůže, ale nejdřív musí být někdo, kdo „straší“, někdo, kdo upozorní na problém a přesvědčí politické a ekonomické elity o tom, že je s ním třeba něco dělat. Stejně tak to bylo s ozónovou dírou – nejprve musel někdo problém zaznamenat, následně uvést do veřejné debaty – a poté mohly přijít ke slovu technologie, které jej pomohly vyřešit.

Dnes stojíme před dalšími hrozbami – např. úbytek biodiverzity, úbytek hmyzu, ničení půdy, voda zamořená antibiotiky či mikroplasty, změny klimatu (záměrně uvádím na posledním místě, v tomto případě s O. Neffem do jisté míry souhlasím, kolem globálního oteplování vzniká skutečně poněkud apokalyptická, neplodná atmosféra, a to na úkor ostatních environmentálních problémů) – na které je potřeba upozorňovat, aby mohly být za pomoci technologií, ale také změnou chování vyřešeny, nebo alespoň zmírněny.

Pan Neff je znalec a milovník díla Julese Verna a jako takový je přesvědčen, že by tento velikán světové literatury naší dobu nechápal, nechápal by naší ustrašenost či pesimismus. Skutečný vizionář je schopen pravdivě předpovídat budoucí stav, ne pouze promítat do budoucnosti své fantazie. Pro správné vidění budoucnosti je nutné mít cit také pro současnost. Pokud byl J. Verne skutečným vizionářem, tak by naši dobu naopak chápal. Chápal by, že se svět mění, že se objevují stále nové informace, ale také rizika, a že to vše je třeba brát v úvahu při dalším rozvoji vědy a techniky a při hledání nových životních způsobů

Dnešní doba potřebuje vizionáře a ne techno optimisty, slepě věřící v technologie. Nepotřebuje však ani techno pesimisty děsící se všeho nového. A v neposlední řadě potřebuje schopnost vyrovnat se s případným neúspěchem a pokračovat jinou cestou. Takže vedle spíše racionálního vizionářství potřebujeme naději, že se nám podaří nahromaděné problémy vyřešit. Protože právě naděje dává člověku sílu a potenci vyrovnat se i se situací, že vše k dobrému nepůjde. A myslím, že tato schopnost je v reálném světě mnohem důležitější než neochvějná víra v dobré konce.

Autor je kulturolog a knihovník

autor: Ondřej Neff
Spustit audio

Související