Olga Barényi. Zapomenutá spisovatelka s dvojí identitou

V roce 1954 rozeslala pražská Hlavní správa tiskového dohledu veřejným knihovnám v Československu seznam knížek, které mají být vyřazeny z fondů. Je mezi nimi i dílo Olgy Barényi, označené za „protektorátní brak“.

Na autorku divadelních her a románů z druhé světové války se zapomnělo. Před lety zaujal její osud Dušana Hübla, který během nedlouhé doby učinil mnoho zajímavých objevů.

Spisovatelka i špionka

Olga Barényi (1905–1978) je příkladem ženy, která dokázala doslova přepsat svůj životní příběh. Její pravé jméno bylo úplně jiné, napsala toho víc než jen nějaké dívčí nebo ženské romány, a kromě spisovatelky, herečky a tanečnice si pohrávala také s kariérou špionky.

Olga Barényi ve Vídni (1931)|foto:Wikimedia Commons, Das interessante Blatt, CC0 1.0, ©

Rodačka z Kroměříže (otec bednář, matka švadlena) byla ve 20. letech aktivní v avantgardních hereckých souborech. Od roku 1927 působila v činohře Slovenského národního divadla v Bratislavě. Od 30. let spolupracovala s brněnskou rezidenturou československé rozvědky.

Krátce před 2. světovou válkou začala používat příjmení Barényi a psát knihy. Vycházely její povídky a psychologické prózy, hrála se její dramata. Nikoliv špatná – literární vědec Vladimír Papoušek je přesvědčen, že vrcholná díla Olgy Barényiové patří k tomu lepšímu, co u nás ve válečných letech vzniklo.

Jenže Barényiová pak společně s manželem přijala říšskoněmecké občanství a po válce se tak v Praze nevyhnula mnoha problémům, které byly pro Němce v květnových dnech roku 1945 typické. Včetně vyhoštění z bytu, prožití řady násilností a věznění. Složitým způsobem se rodině podařilo v roce 1946 odejít do Vídně a později do Mnichova.

Ze Svobodné Evropy k protičeskoslovenským textům

Barényiová spolupracovala se začínající Svobodnou Evropu jako autorka hudebních a satirických pořadů, nakonec se ale s touto stanicí rozešla a začala publikovat ostře protičeskoslovenské texty.

Milada Součková. Spisovatelka, po které zůstalo „jen“ její dílo

• Upravit
• Smazat

„V Součkové si nadání určité povahy dovedlo přesně uvědomit svůj ráz a pak si nalézt látku, již poznalo jako svou. Což vše je podmínkou skutečné umělecké osobnosti a cestou k ní,“ napsal v roce 1941 kritik Václav Černý v recenzi románu Milady Součkové Zakladatelé. Jméno nadějné spisovatelky zná však u nás dnes jen málokdo.

Překladu do češtiny se v roce 2012 dočkal pouze román Pražský tanec smrti, ve kterém popisuje všechny krutosti, kterých se v květnu 1945 dopouštěli povstalci v Praze na německých vojácích i civilistech.

V Německu podobných textů publikovala daleko víc, ostrou rétorikou začala být ale na obtíž i novinám Sudetendeutsche Zeitung a Deutsche Soldaten Zeitung, do kterých přispívala. Nakonec publikovala v norském otevřeně pronacistickém týdeníku Folk og Land.

Zemřela po těžké nemoci v Mnichově, dokonce bez toho, aby tam kdy odhalila svou skutečnou moravskou identitu. Mnohé z jejího života vypátral Dušan Hübl, který si dodnes klade otázku, co bylo příčinou jejích tolika ostrých životních zvratů.