Nejen paneláky. Osmdesátá léta jsou začátkem pestrosti v architektuře, říká historik Vorlík

9. březen 2021

Na území české republiky je zhruba 47 tisíc kulturních památek. Z toho jen asi osmdesát pochází z období po roce 1945. „Myslet si, že za čtyřicet let socialismu tady vzniklo jenom osmdesát staveb, které si zaslouží nějaký vyšší stupeň kontroly a lepší péči, je prostě naivní,“ říká profesor Petr Vorlík, který se poválečnou architekturou a její památkovou ochranou zabývá dlouhodobě.

Petr Vorlík, historik architektury

„Je zajímavé srovnat to s architekturou první republiky, která začala být chráněná už na konci padesátých, na začátku šedesátých let. Tam stačil odstup pouhých dvacet třicet let. Paradoxně se tak v éře socialismu začala chránit kapitalistická architektura první republiky. A my, i když od revoluce uplynulo už víc než třicet let, ještě pořád nejsme schopni toho odstupu. A to je velký problém,“ hodnotí Vorlík.

Ekonomické zájmy i stigma komunismu

Ještě v devadesátých letech se podle odborníků podařilo zajistit památkovou ochranu mnoha cenných staveb z období 1948 až 1989. Pak se tento trend zastavil.

Čtěte také

„Začala vládnout jednak komerce a jednak právníci. A tím se ta situace pro všechny neuvěřitelně zkomplikovala: pro odborníky, pro obce, pro ministerstvo kultury, pro Národní památkový ústav. Prohlásit stavbu za památku se stává hrou posudků, právníků, investic a různých potenciálních postihů a škod. A najednou zase hrají mnohem větší roli případné finanční kompenzace než to, jestli ta stavba má nějakou hodnotu. A to je velký problém,“ popisuje současnou situaci Vorlík.

Kromě ekonomického tlaku se do diskuze o poválečné architektuře promítá i skutečnost, že nám tyto stavby připomínají dobu státního socialismu, myslí si Vorlík:

Dům pro seniory Slunečnice v Praze od Jana Línka a Vlada Miluniče

„Pořád to vnímáme jako období, kdy jsme jako společnost do určité míry selhali a chceme se architektury téhle éry zbavit. Jako celku. Bez ohledu na to, jestli existují stavby, které měly mimořádnou péči, kvalitu. Jsou vnímány jako součást toho balíku architektury z té doby.“

V hodnocení poválečné architektury se podle Vorlíka odrážejí i generační rozdíly. „Vidím, že kolegové, kteří jsou o pár let mladší než já, jsou mnohem otevřenější ochraně této architektury než kolegové, kteří jsou starší a kteří s tím mají spjaté osobní vzpomínky. Právě proto je důležité tu mladší generaci více poslouchat, protože je nezatížená. A nakonec – jestli to pro někoho máme chránit, tak pro ty mladší. Oni to budou v budoucnu užívat a pečovat o to.“

Dobrá architektura okolnostem navzdory

Profesor Petr Vorlík se studiu poválečné architektury věnuje dlouhodobě. Se svými kolegy na Fakultě architektury ČVUT se momentálně snaží systematicky zmapovat architekturu osmdesátých let.

„Jsme přesvědčeni, že v každé éře se najdou tvůrci, kteří chtějí dělat dobrou architekturu. I v době normalizace s poměrně omezenými podmínkami vznikala dobrá architektura.“

V rámci svého výzkumu badatelský tým vytipoval několik staveb, které by si zasloužily status kulturní památky.

Dům kultury Teplice

„Loni na jaře jsme podali návrh na kulturní dům v Teplicích od Karla Hubáčka nebo na tachovský bazén od Schlegera s Lieslerem, kde jsou solární panely. Pak jsme podali návrh na budovu Metrostavu na Palackého náměstí v Praze a také na domov důchodců v pražských Bohnicích od Línka s Milunićem,“ vyjmenovává Vorlík stavby, které reprezentují různé architektonické přístupy.

Čtěte také

„My si všichni myslíme, že osmdesátá léta jsou jenom paneláky, ale tak to není. Je to neuvěřitelně široká škála budov. Je to vlastně začátek pestrosti v architektuře. V šedesátých letech bylo několik typických výrazů – skleněné fasády, pohledové betony, mozaiky. Ale v osmdesátých letech se výraz architektury začíná neuvěřitelně štěpit.“

V rámci výzkumného projektu dělají badatelé také rozhovory s architekty–pamětníky. „Je skvělé, že můžeme pamětníky vyzpovídat a zeptat se jich na politické okolnosti, na to, jak bojovali s mašinérií stavebních podniků a projektových ústavů. Často je to velice zajímavé, že vidíte, že tam žádná ideologie není. To jsou skutečně lidé, kteří jsou tvůrci, architekti, umělci, kteří chtějí dělat dobrou architekturu,“ uzavírá Petr Vorlík.

Více si poslechněte v audiozáznamu pořadu Studio Leonardo. Připravil Filip Rambousek. 

autor: Filip Rambousek
Spustit audio

Související