Na pohřbu Varšavské smlouvy aneb Hlavně ne „kolektivní bezpečnost“

Varšavská smlouva v létě 1991 skončila. Ale co dál? Jak zabránit tomu, abychom se ocitli v mocenském a bezpečnostním vakuu?

Rozpustit a poslat okupanty domů   

Historik, diplomat a ještě nedávno disident, a následkem toho myč oken, Jaroslav Šedivý to po letech charakterizoval jednoznačně: Na Sověty se musí tak, že při prvním jednání musíte vydržet bubnovou palbu a hrozby odchodu z jednání. Pak přichází fáze handlování, co za co. A teprve ve třetí fázi přijde na řadu racionální jednání.

Čtěte také

Varšavská smlouva – vojáci, kteří nikdy nebojovali

Šedivý vycházel ze zkušeností Trumanova ministra zahraničí Jamese F. Byrnese, jak je popsal ve svých pamětech Speaking Frankly (1. vydání 1947).

Byrnesova zkušenost z těsně poválečných jednání se sovětským ministrem zahraničí Molotovem se dala v podstatě vztáhnout na jakákoli jednání se sovětskými delegacemi. Tedy i na ta, která ministerstvo zahraničí Československa zahájilo na přelomu let 1989 a 1990 a kde nešlo o nic menšího, než dostat sovětská okupační vojska ze země.

Těchto jednání se tehdy zúčastnil jak Jaroslav Šedivý, tak Luboš Dobrovský, jako tehdejší mluvčí ministra zahraničí Jiřího Dienstbiera. Výsledky byly ohromující – za jeden a půl roku byla sovětská vojska ze země pryč a došlo k rozpuštění Varšavské smlouvy, shodou okolností rovněž v Praze.

Čtěte také

Sověti odešli, ale minulost je tu pořád s námi

Na poslední jednání tohoto paktu vyslal sovětský prezident Michail Gorbačov svého viceprezidenta Gennadije Janajeva, který po jednáních vyslovil naději, že kromě Varšavské smlouvy se brzo rozpustí i NATO. To se naštěstí nikdy nestalo.

A kariéra zmíněného Janajeva skončila jen o dva měsíce později, kdy se stal jedním z účastníků srpnového puče proti Gorbačovovi. Ten trval jen dva dni, skončil fiaskem a v historicky rekordně krátké době vedl k rozpadu samotného SSSR.

Jak by řekl Putin – „největší geopolitická katastrofa 20. století“ (při které jako zázrakem skoro netekla krev) ukončila historii jedné velmoci na hliněných nohou. Rusům zůstal pocit dezorientace, chaosu a ukřivděnosti.

Přestali jste se kamarádit

Jak připomíná novinářka Petra Procházková, počátkem 90. let se obyčejní Rusové neměli moc čas a chuť zabývat tím, co nastalo v jejich bývalé sféře vlivu.

Čtěte také

Jak sečíst škody po okupaci? Sověti za sebou nechávali v roce 1991 milion kubíků kontaminované půdy

Země se rozpadala politicky a po konci SSSR se ještě dlouho nedařilo stabilizovat. Naopak – přes veškerou a nemalou západní pomoc Rusku potkala zemi dezintegrace, hospodářský rozval, obří „privatizační“ kriminalita.

Starat se o to, co se děje s bývalými koloniemi – na to už vlastně nebyla kapacita.

Sama Procházková se ale při své novinářské práci v Rusku 90. let setkávala s reakcemi běžných Rusů na zmizení střední a východní Evropy z ruské sféry vlivu trochu ve stylu pubertální uraženosti: my vás máme tak rádi, a vy jste se na nás vykašlali!  

Lichý je ovšem dnešní Putinův argument, že kdysi byly dány jakési záruky Rusku, že NATO se nebude rozšiřovat na Východ.

Michael Žantovský, Jiří Šedivý i Dana Huňátová se shodují, že jediné, co bylo v rámci jednání 4+2 o sjednocení Německa v roce 1990 Sovětům slíbeno, bylo nerozšiřování vojenských struktur NATO na území bývalé NDR. Otázka případného rozšiřování NATO nebyla totiž v roce 1990 vůbec na stole.

Čtěte také

Když Sověti odcházejí. Jak zachytily rozhlasové mikrofony odsun sovětských vojsk?

I pozdější podpora rozšiřování NATO byla za raného Clintonova prezidenství poměrně vlažná. Stačí si připomenout interní heslo Clintonova marketingového poradce Jamese Carvilla z kampaně v roce 1992: Je to o ekonomice, vole! Prezident nové generace vyhrál volby na ekonomických otázkách, nikoli na zahraniční politice. 

Partnerství pro mír?

Ani iniciativa Partnerství pro mír, která začátkem roku 1994 pootevřela postkomunistickým zemím dveře do Aliance, nepřinesla ve své době zcela jasnou odpověď na otázku, zda jde o jasný příslib, nebo jakýsi placebo program pro uklidnění zemí střední Evropy co do bezpečnostních otázek.

Čtěte také

Michael Kocáb: Nic společensky významnějšího než odsun sovětských vojsk už v životě dokázat nemůžu

Nakonec rozhodlo pro naše členství několik faktorů: především začátek války v bývalé Jugoslávii, neklid na samotném území bývalého SSSR a po praktické stránce především prvotřídní nasazení českých vojenských jednotek právě na Balkáně, ale už i v první válce v Zálivu.

A samozřejmě obrovské diplomatické úsilí mnoha zúčastněných – od Václava Havla, Madeleine Albrightové, Michaela Žantovského, českého velvyslance v USA, a českých krajanů v zemi.

V druhém díle Tématu Plus věnovaného naší cestě do NATO si můžete poslechnout vzpomínky, komentáře a analýzy Dany Huňátové, Petry Procházkové, Michaela Žantovského a Jiřího Šedivého. A samozřejmě mnoho dobových archivních záznamů.

Bývalý český velvyslanec při NATO Jiří Šedivý|foto:Jan Sedmidubský