Místa u nás bylo dost. Příběh Evy Žárské-Lukášové, Ilse Reiner-Eichnerové a jejich rodin

Jmenovala se Ilse Eichnerová, byla to dcera jejich židovských přátel a jako jediná z rodiny přežila holocaust. Evina matka dívku po válce hledala, našla - a pak ji Lukášovi vzali k sobě s prostým a laskavým konstatováním, že když už mají několik potomků, může bez obtíží přibýt další.

Eva Lukášová se dnes jmenuje Žárská a v interview pro Paměť národa v roce 2014 opakovaně zdůrazňovala, že „historie rodiny Eichnerových by určitě neměla zapadnout.“ V Příbězích 20. století uslyšíte obě dámy: Evu i Ilse.

Dům Eviných rodičů v roce 2013|foto: Post Bellum

Eva se narodila 1. července 1935 ve Vsetíně jako třetí dcera v rodině stavitele Františka Lukáše a jeho ženy Lydie. Měla kupu sourozenců a hezké dětství, na rodinnou vilu a venkovskou usedlost zvanou Korábka vzpomíná jako na oázy klidu.

„Na začátku okupace jsem byla malá holčička, a nám dětem se žilo dobře. I když je pravda, že jsme si přeci jen uvědomovaly, že něco není v pořádku. Všude bylo plno vojáků, ale těch jsem se moc jsem nebála, to spíš dětí z Hitlerjugend. Desetiletí kluci kráčeli po ulicích v kraťasech a v bílých podkolenkách, dívali se na nás s nenávistí. Vymývali jim mozky, ti kluci za to nemohli, ale měla jsem z nich strach.“

Lukášovi přežili okupaci bez úhony, ovšem se značným štěstím. František Lukáš totiž – podle Evina vyprávění - patřil do vsetínské odbojové skupiny kolem politika a vynálezce Josefa Sousedíka (1894-1944, více zde) a podílel se na vybudování úkrytu pro partyzány, tajného bunkru v Juříčkově mlýně. Před koncem války vyzradil místo konfident gestapa, Němci v dubnu 1945 postříleli celou rodinu majitele i několik dalších lidí, dům zapálili, na stavitele však nepřišli.

Židovská rodina Eichnerových

Přátelé Lukášových – Eichnerovi - na tom byli hůř. Ilse přišla na svět v prosinci 1929 ve Vsetíně, i ona žila v rodinné vile a k Lukášovým si jako holčička chodívala hrát. Jejího otce Maxe Eichnera zatklo gestapo krátce po okupaci, byl vězněn v Brně, posléze nakrátko propuštěn, roku 1942 zařazen do transportu a zahynul kdesi v Polsku.

Ilse Eichnerová po válce|foto: Post Bellum

Ilse s maminkou Charlotte musely už předtím jako Židovky opustit domov, u Lukášových si schovaly pár věcí z osobního majetku. Charlotte Eichnerová byla zanedlouho rovněž zatčena a poslána do koncentračního tábora Ravensbrück, odkud se za ne zcela jasných okolností a těžce nemocná dostala zpátky do Prahy, kde v únoru 1942 zemřela v nemocnici.

O malou Ilse se nejdřív starala teta, potom ji úřady poslaly do pražského židovského sirotčince v Belgické ulici. Vedla si tehdy deník, který o mnoho desítek let později vyšel knižně pod názvem Očima dítěte.

„Můj deník končí krátce předtím, než mě deportovali. Bylo to neobyčejné štěstí a hluboká víra v Boha, které mně pomohly překonat později i Osvětim-Birkenau a pracovní tábor Kurzbach ve Slezsku. Uprchla jsem z pochodu smrti, který vedli do Gross Rosen, a se dvěma ženami jsme se schovaly ve sklepě statku, já mezi kupy brambor a pytlů,“ vzpomíná Ilse Eichnerová.

Eva Žárská-Lukášová|foto: Post Bellum

„Když pak přijela Rudá armáda, pobyla jsem v osvobozené zóně tři měsíce a mezi vojáky jsem chodila v převleku za mladého chlapce. Po válce jsem ušla dlouhou vzdálenost k českým hranicím, kde jsem upadla do bezvědomí. Když jsem přišla k sobě, byla jsem ve voze Červeného kříže na cestě do Prahy. V Praze jsem strávila tři měsíce v nemocnici. Odjela jsem pak do svého rodného města Vsetína, kde jsem bydlela u jedné křesťanské rodiny, bývalých přátel mé matky i mých. Jmenovali se Lukášovi.“

A Eva Žárská-Lukášová doplňuje: „Ilse se tedy ocitla u nás a byla přijata jako členka rodiny. Mně bylo deset let, Ilse a mé nejstarší sestře šestnáct, to už byly slečny, takové se s desetiletou dívkou moc nebaví. Ale mě její osud velmi zaujal. Dodnes si pamatuju, jak jsem na Korábce viděla vytáhlou holčičku, která se drží za ruku mé maminky a vypadá nejistě. Ale za pár dnů mezi nás zapadla, stala se součástí velké party dětí, které se na Korábku sjížděly.“

Konec starých časů

Lukášovi byli podle všeho skutečně otevřená rodina bez nenávistí a předsudků – a jejich příběh naznačuje, že kdyby se tehdejší poválečná společnost vyvíjela přirozeně, mohlo být snad postupně obnoveno i soužití Němců, Čechů a Židů. V té době čekali mnozí čeští Němci na zařazení do odsunových transportů a sedláci si je mohli vyžádat na výpomoc.

Rodinná fotografie rodiny Žárské z roku 2013, děti, vnoučata a pravnoučata|foto: Post Bellum

U Lukášových na Korábce se tak ocitla mimo jiné i německá dívka Elsa, skoro stejně stará jako Ilse Eichnerová. „Že je Němka, to jsem si pořádně neuvědomovala a ostatní taky ne. Národnost nehrála roli, žili jsme všichni pohromadě, společně jsme jedli, každý pracoval, jak mohl. I na tu německou dívku ovzduší u nás zapůsobilo, a i když pak byla v Německu, psala nám, zůstali jsme v kontaktu,“ vypráví Eva Žárská-Lukášová.

Ilse po čase odjela do USA, kde měla strýce, který se vystěhoval do Ameriky ještě před okupací Československa. Později se vdala za vojáka, který osvobozoval koncentrační tábor v Dachau, měla děti, k holocaustu se dlouho nebyla schopna vracet a o své zkušenosti nemohla mluvit, změnilo se to až ve stáří. Eva Žárská říká: „Bylo nám tenkrát líto, že odjíždí, ale za prvé ten strýc byl její jediný blízký příbuzný a za druhé jsem si později říkala, že měla štěstí. Unikla tomu nepříjemnému období, kdy nám vládli komunisté.“

Rodinu stavitele Františka Lukáše čekala šikana a vleklé potíže s novým režimem: Ještě v roce 1947 obdržel medaili za zásluhy o výstavbu, avšak po komunistickém převratu v únoru 1948 byla jeho firma znárodněna. Státní bezpečnost se ho navíc pokusila obvinit, že z auta rozhazuje protistátní letáky.

Lukášovi žili skromně a na společenském okraji, otec se však nakonec přeci jen udržel v oboru - ačkoli měl závadný kádrový profil, vykonával odborný stavební dozor; zemřel v roce 1981. Eva Žárská-Lukášová nesměla z politických důvodů studovat, pracovala jako hygienička. S manželem Radomírem Žárským má tři syny.