Milenci putovali za špionáž do vězení, čekali na sebe osm let, láska jim vydržela
Osmnáctiletou Milenu Sedláčkovou poslal komunistický soud v roce 1952 na osm let do vězení za špionáž. Její kluk Jaroslav ve stejném procesu dostal 19 let. Milenu po dvou letech propustil. Na svého milého čekala osm let. Přinášíme druhý díl Příběhů 20. století o paní Mileně Sedláčkové.
Milena Sedláčková vyprávěla poprvé takto detailně svůj příběh pro Paměť národa. Napsala nám její vnučka, že by se ráda dozvěděla o babiččině příběhu více. Paměť národa, orálně-historická sbírka rozhovorů, patří k nejrozsáhlejším na světě. Jedná se o unikátní archiv poskytující veřejnosti přes deset tisíc záznamů pamětníků totalitních režimů 20. století. Paměť národa vzniká díky péči tisíců drobných podporovatelů. Prosíme, podpořte jejich práci i vy. Vstupte do Klubu přátel Paměti národa. Zde. Děkujeme.
Zatčenou Milenu Sedláčkovou v červnu 1952 odvezli policisté do Bartolomějské. Zpočátku ji vyslýchali tři vyšetřovatelé: „Byli mladí a bylo na nich vidět, s jakou chutí by mě zmlátili. Zkraje jsem zapírala. A pak jsem se přiznala, protože oni už mi říkali takové detaily, že bylo jasné, že všechno vědí. A pak už tam zůstal jen takový starší chlap. Takové posílali z továren, postarší dělníky, za odměnu, že byli dobří komunisti. A ten mi neublížil,“ vypráví Milena Sedláčková.
Vyšetřovatel od Mileny požadoval doznání, že vědomě pořizovala kopie dokumentů na ministerstvu stavebnictví, kde pracovala, a předávala je Jaroslavovi, který byl součástí protikomunistické špionážní skupiny Dora přes jeho spolužáka Milana Herdu. Milena žádné další detaily neznala. S členy skupiny Dora se setkala až u soudu. Pro spolupráci ji získal Jaroslav a ona souhlasila, jak říká, protože do něj byla zamilovaná. Během výslechů proto ani nic zásadního nevyzradila.
Brzkým přiznáním se s největší pravděpodobností vyhnula tvrdým výslechům. Dlouho ale zapírala jiná z obviněných – Dana Bedřichová, holka vůdce skupiny Milana Herdy. Tu podle Milenina vyprávění nechávali během výslechů klečet a ona pak, kvůli silným bolestem zanícených kolen, po nocích na cele sténala.
Hlad měly zahnat smradlavým syrečkem
Milena popisuje vazební celu v Bartolomějské, kterou sdílela s dalšími třemi vězeňkyněmi: „Přes den jsme nesměli sedět, museli jsme pořád chodit a v noci ležet na slamnících na zemi. Celou noc svítilo světlo a ležet jsme museli s rukama na dece. Jakmile jsem dala ruce pod deku, tak začali mlátit do dveří. Měly jsme hlad. Dva měsíce se to dalo přežít, ale pak už to bylo ošklivé. Třeba jsme dostaly odpoledne smradlavý syreček, ale večer už jsme neměly nic, musely jsme s ním vydržet do druhého dne. Dávali nám často samotné vločky, což nás asi zachránilo, ty jsou zdravé,“ vysvětluje paní Sedláčková, která strávila ve vazbě pět měsíců.
Na svátek Mikuláše, v prosinci roku 1952, zasedal v Praze státní soud. Před trestním tribunálem složeným ze dvou soudců a třech zástupců z lidu stanula dvanáctičlenná skupina obviněných. Osm mužů a čtyři ženy, mezi kterými byli i Milena a její kluk Jaroslav. Milenu Sedláčkovou od soudu odvezli do pracovního tábora v Dubí u Kladna. Každý den nastupovala na osmihodinovou směnu do ocelárenské továrny Poldi Kladno: „Byly jsme zmrzlé, skoro nic na sebe. Ale bylo zajímavé, že jsme přitom vůbec nebyly nemocné. A pak, když začalo být hezky, tak jsme se těšily, že budeme venku a oni nás dali do fabriky.“
Spoluvězeňkyně okradla její maminku
Z Kladna pak putovala do Gottwaldova (dnešní Zlín), kde měla o něco příjemnější práci v bývalé Baťově obuvní továrně. Poslední měsíce trestu strávila na jižním Slovensku na zemědělských pracích u obce Želiezovce.
Během dvou let vězení si ošklivě zranila prst u ruky a prodělala infekční žloutenku, dodnes trpí bolestmi jater. Přesto ráda vzpomíná na některé spoluvězeňkyně, říká, že tady poznala, co je přátelství. Zažila ale i špatnou zkušenost, když její propuštěná spoluvězeňkyně – zlodějka, šla za její maminkou žádat ji o peníze pro vězněnou Milenu. Maminka jí uvěřila a zlodějka peníze ukradla.
Milost od prezidenta Zápotockého
V roce 1954 byla Milena Sedláčková propuštěna. Dostala milost prezidenta republiky Antonína Zápotockého, protože v době páchání „trestného činu“ byla mladistvá. Na to ovšem komunisté nikdy ohled nebrali a do věznic a převýchovných ústavů posílali stovky dětí. Pravděpodobně jí milost přes známosti vyjednal tatínek, který jako taxikář vozil i komunistické pohlaváry. Detaily jí ale nikdy neprozradil.
V dopisech jí vězněný Jaroslav vyznával lásku, to ji drželo
Radost ze svobody brzy vyprchala, cítila se bez Jaroslava opuštěná. Milena se marně snažila najít zaměstnání, všude ji vyhazovali, vyjadřovali pohrdání, nebo jí na její žádost ani neodpověděli. Nakonec i se svým vzděláním a prací ekonomky, mzdové účetní, nastoupila na místo dělnice u soustruhu: „Zničila jsem si tím celý život. Báli se mě. Byla jsem prašivá ovce,“ říká a dodává: „Byly i dny, kdy už jsem neměla sílu a pak jsem dostala dopis od Jardy. Psal v něm, co všechno pro něj znamenám.“ Milena se rozhodla, že na něj počká, i kdyby to mělo trvat celý zbývající jeho trest – sedmnáct let.
„To jsem nemohla udělat – že bych ho opustila. Cítila bych se jako mrcha. On nikoho jiného neměl,“ vypráví Milena, která za ním asi jednou za tři měsíce jezdila do věznice v Opavě. Tato setkání snášela těžce: „Seděli jsme proti sobě, mezi námi stůl, široký, abychom se nemohli dostat k sobě. Co si máte v takové chvíli povídat? Nic jsem mu nemohla dát.“
Jaroslav jí sice dal svobodu, chtěl, aby si zařídila život podle svého. Milena se ale nevzdala naděje, že komunistický režim musí brzo skončit: „Ano. Bylo to šílené rozhodnutí, že počkám sedmnáct let, je to nepředstavitelná doba, ale život nějak rychle utíká. Neříkám, že jsem se s někým za tu dobu nepobavila, ale čekala jsem na něj,“ vypráví Milena, která se dočkala po osmi letech. V roce 1960 Jaroslava Sedláčka propustili na amnestii politických vězňů, v říjnu toho roku se vzali.
Vězení lásku nezničilo, těžkosti přišly až s malým bytem
Propuštěný třicetiletý Jaroslav a šestadvacetiletá Milena prožívali nejkrásnější chvíle vztahu, prý spali jen pár hodin, všechen čas si vzájemně věnovali, procházeli se, plánovali svůj život: „Žádné rozpaky mezi námi nebyly. Kriminál nás nezměnil, jako některé. Moje kamarádka čekala na manžela, měli dvě děti, a muž vyšel z vězení úplně proměněný, vůbec si nerozuměli. My ne. Riskla jsem to, čekala jsem a dobře to dopadlo,“ popisuje Milena první měsíce po propuštění Jaroslava z vězení.
Čtěte také
Novomanželé Sedláčkovi neměli kde bydlet. Nastěhovali se proto k Jaroslavovým rodičům. Ti původně obývali malý byt o dvou místnostech. Jenomže v době, kdy otec i syn trpěli ve vězení, o druhou místnost Jaroslavova maminka přišla. „Měla nábytek z ložnice v jednom pokoji. A tam taky jako dámská krejčová šila pro jedno družstvo a měla za to úplně směšný plat,“ vypráví Milena, která o ni vypráví s obdivem a úctou, i když dodává, že se musela naučit porozumět její generálské povaze. Sedláčkovi žádali o byt, ale úřady reagovaly tak, že jim jen vrátily druhou místnost. V té pak devět let bydlel Jaroslav s Milenou, ve druhé žili Jaroslavovi rodiče. Soužití nebylo jednoduché. Jaroslav se prý začal chovat podobně jako jeho maminka: „Dělal si, co chtěl, choval se paličatě“, vypráví Milena.
Za podivných okolností jim zemřela dcera
Když Milena poprvé otěhotněla, musela dál pracovat v dílně plné jedovatých výparů. A to byl pravděpodobný důvod, proč se její první dítě narodilo předčasně. Holčička byla slabá a nemocná. Milena o ni pečovala: „Vypiplala jsem ji. Měla malý rozštěp horního rtíku. V nemocnici v Krči ji operovali a pak nám sdělili, že náhle zemřela na plicní kolaps.“ Co se přesně stalo, jim lékaři nesdělili.
Milena Sedláčková pro Paměť národa říká, že to tenkrát bylo mnohem horší než celý komunistický kriminál: „Člověk se nesmí vzdát,“ říká. Druhé dítě se narodilo zdravé a silné – Jaroslav. Vystudoval vysokou školu, obor energetika. Dnes se stará o svou skoro 90letou maminku. Tatínek Jaroslav zemřel v roce 1997.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
