Maurice Dejean aneb Kam KGB nemůže, nastrčí ženu

Když Francie odvolala Mnichov

Ve Francii, kde je důležité narodit se do správné rodiny, je příběh Maurice Dejeana (1899 – 1982) tak trochu zvláštní. Jeho otec byl řezníkem – a to opravdu není typický případ pozdějších vysoce postavených kariérních diplomatů. Vystudoval filosofii a v letech 1930 až 1939 působil na velvyslanectví Francie v Německu, kde se nakonec stal šéfem tiskové služby.

Historička Doubravka Olšáková bude hostem pořadu z cyklu Portréty, věnovaného pozoruhodnému francouzskému diplomatovi, jehož postřehy – například o povaze Edvarda Beneše – považují mnozí historikové za nepřekonatelně trefné. Pořad by měl být připomínkou pětatřiceti let, která v lednu uplynou od Dejeanova úmrtí.

Po návratu do Francie byl od září 1939 do června 1940 asistentem vedoucího Úřadu ministra zahraničních věcí ve vládě Eduarda Daladiera. Po vpádu nacistické armády do Francie uprchl do Maroka a v roce 1941 se připojil k francouzskému odboji v Londýně. Výrazně pomáhal s organizováním propagandistických akcí. Zastával funkci ředitele ministerstva vnitra Svobodné Francie, v roce 1942 se pak stal národním komisařem zahraničních věcí a poradcem pro diplomatické záležitosti francouzské vlády.

Dejean byl u toho, když Francie v září 1942 anulovala svůj podpis na Mnichovské dohodě, a později se stal vyslancem francouzské vlády u československé vlády v Londýně. Byl také na všech klíčových mezinárodních konferencích na konci války.

Muž, který viděl do zákulisí

Od září 1945 do září 1949 byl Dejean francouzským velvyslancem v Praze. Do Paříže posílal pravidelně depeše, ve kterých popisoval složitou politickou situaci v poválečném Československu. Dejeanovi nelze upřít mimořádný talent při získávání informací, schopnost velmi detailně pozorovat politickou scénu a číst mezi řádky.

Pro snadnou orientaci v československých poměrech měl ostatně skvělé předpoklady: Dejean měl blízko k Edvardu Benešovi a Janu Masarykovi. Dozvídal se od nich mnohé z věcí, které se jinak nedostaly na veřejnost. Z jeho korespondence tak vyčteme, jak opatrně a vytrvale budovali komunisté závislost poválečného Československa na Sovětském svazu, maskovanou myšlenkou „velké slovanské rodiny“. Dodnes se také málo ví o strachu, jaký v českých komunistech vzbuzovaly poválečné Stalinovy plány na vznik sice neutrálního, ale sjednoceného Německa.

Prezident ČSR Edvard Beneš přijal na Pražském hradě dne 4. prosince 1945 na nástupní audienci francouzského velvyslance Maurice Dejeana|foto: ČTK,ČTK

Dejean velmi podrobně referoval do Paříže také o zákulisí odmítnutí české účasti na Marshallově plánu. Přestože byl Dejean přesvědčený, že sovětský vliv je v nové Československé republice všemocný, domníval se, že toto břímě je dočasné. Úspěch komunistů ve volbách v roce 1946 Dejean vysvětloval tím, že KSČ se prezentovala jako strana vládní, prováděla šikovnou zemědělskou politiku a ovládala ministerstvo vnitra a informací.

Přátelé pana Gottwalda…

Na přelomu ledna a února 1948 se Edvard Beneš Dejeanovi svěřil se svou starostí s rozdělením světa do několika soupeřících bloků, které by mohlo vyústit ve válku. Viníky této situace byli podle Beneše jak Sověti (nadměrným množstvím paktů uzavřených pod jejich záštitou) tak Anglosasové, jejichž německá politika byla podle Beneše mylná a kteří dodávali Marshallovu plánu stále političtější charakter.

O několik dní později se Dejean bavil s vysoce postavenou československou vojenskou osobností a z rozhovoru získal dojem, že československý generální štáb sdílí Benešovy obavy o nevyhnutelnosti konfliktu mezi oběma světovými bloky. V únoru 1948 Dejean prostřednictvím jistého úředníka z kanceláře prezidenta republiky udržoval nepřímý kontakt s Benešem a ještě před Gottwaldovým vítězstvím předal do Paříže Benešův vzkaz, že se krize odehrává pod sovětským tlakem a že výsledek bude mít dříve či později podobně zhoubný dopad na osudy Evropy a světa, jako invaze do Čech a na Moravu v březnu 1939.

Klement Gottwald v roce 1948|foto: Česká televize

Dejean z Prahy po 25. únoru 1948 telegrafoval: „Zatímco prezident Beneš se loajálně snažil v srdci Evropy vytvořit přechodnou zónu, kde by se smiřovaly dvě soupeřící politické koncepce, zatímco se pokoušel uskutečnit syntézu ruského komunismu se západní demokracií, přátelé pana Gottwalda se zcela klidně zmocnili řídících pák.“

Nejslavnější případ sexuální špionáže

Československo ale nebylo jediným Dejeanovým působištěm. V letech 1950 až 1954 pracoval na Dálném východě – nejprve byl v letech 1950 až 1952 pověřen vedením francouzské spojenecké mise u vrchního spojeneckého velení na Dálném východě, posléze vedl velvyslanectví v Tokiu (1952 – 1953) a poté se stal vrchním francouzským komisařem v Indočíně. V letech 1955 až 1964 byl pak francouzským velvyslancem v Moskvě a slabost pro něžné pohlaví stála za koncem jeho kariéry.

Sovětská KGB mu totiž podstrčila takzvanou „vlaštovku“, krásnou agentku: „Byl to asi nejslavnější případ sovětské sexšpionáže,“ říká historička Doubravka Olšáková, která se osobností Maurice Dejeana zabývá. Dodnes přitom není jasné, zda Dejean této sexšpionce něco prozradil. Část historiků se dokonce domnívá, že Dejean o svém kontaktu s agentkou KGB řekl francouzským tajným službám, které jej instruovaly, jak a co s ní probírat…