Libor Dvořák: Souboj o Náhorní Karabach pokračuje. Olympijské příměří se nekoná

Současné olympijské příměří na tomto stavu věcí bohužel naprosto nic nemění a obě strany konfliktu vcelku stereotypně svalují vinu na toho druhého. Potud tedy nic nového – snad kromě toho, že při této vůli k dodržování klidu zbraní se patrně žádné olympijské příměří mezi Arménií, respektive Náhorním Karabachem, a Ázerbájdžánem raději ani vyhlašovat nemělo. Každé zlé je ale k něčemu dobré, a to platí i v tomto případě. Jaký je tedy v tuto chvíli stav četných snah o urovnání konfliktu?

Koncem loňského roku, konkrétně 13. listopadu se ve Vídni poprvé po dvou letech sešli prezidenti obou zemí – Serž Sarksjan a Ilham Alijev. Výsledky toto setkání jako obvykle nepřineslo prakticky žádné. Během návštěvy představitelů OBSE v Jerevanu, která proběhla 2. až 6. února v Jerevanu, obě strany opět slíbily, že se zasadí za dodržování režimu zastavení palby a zabrání další eskalaci skoro čtvrtstoletého konfliktu, zejména po dobu olympijských her v Soči. Nestalo se. A přes americké, ruské i evropské diplomatické snahy zřejmě ani hned tak nestane.

K pozoruhodné události s tímhle vším související ovšem tuto neděli došlo přímo v Soči. Tam v rámci olympiády proběhl Den Ázerbájdžánu. Na tom bylo mimo jiné připomenuto, že právě v této zakavkazské zemi se budou už napřesrok konat vůbec první Evropské sportovní hry. Předseda MOV Thomas Bach prohlásil, že Ázerbájdžán je znám jako země s pozitivním vztahem ke sportu a že hry zajisté proběhnou na špičkové úrovni. Dejme tomu.

Nabízí se ovšem otázka, zda je rozumné pořádat velkou sportovní soutěž v zemi, která vede letitý územní spor se svým sousedem (byť je v něm, viděno černobíle, obětí agresora) a zda toto rozhodnutí vrcholných evropských sportovních institucí nebude chápáno jako výrazné nadržování jedné ze stran konfliktu, nota bene té, v níž, opět zjednodušeně řečeno, vládne dynastická diktatura.