Konec Osvětimi, konec „továrny na smrt“
Dne 27. ledna 1945 kolem třetí hodiny odpoledne dorazili do vyhlazovacího komplexu v Osvětimi sovětští vojáci. Na místě našli zhruba 7000 vězňů, převážně Židů – lidí umírajících, vyčerpaných, vyhladovělých, nemocných.
Byl mezi nimi i pozdější profesor, lékař a vědec Tomáš Radil, jehož vzpomínky uslyšíte (mimo jiné) v nedělních Příbězích 20. století. Pořad jsme připravili k letošnímu 70. výročí osvobození Osvětimi – k letošnímu Dni obětí holocaustu.
Mluvit o osvobození Osvětimi je poněkud zavádějící. Smyslem komplexu Auschwitz (a především Auschwitz-Birkenau) bylo vraždění, vyhlazování.
Známý termín „továrna na smrt“ není nikterak nadsazený – v tamních plynových komorách nacisté připravili o život více než milion lidí, a ty mrtvé nikdo osvobodit nemohl.
S likvidací tábora začali Němci už v roce 1944, když se k Osvětimi přiblížila Rudá armáda. Po celý rok (až do podzimu 1944) pokračovalo masové vraždění, současně však nacisté deportovali do různých pracovních lágrů a podniků v Říši cca 65.000 osvětimských vězňů.
Začali také zahlazovat stopy, ničili kartotéky, odváželi nakradený majetek. Ve dnech 17. – 21. ledna 1945 vyhnali z tábora na pochody smrti dalších zhruba 55.000 vězňů, z nichž tisíce zahynuly během deportace a další tisíce v jiných koncentračních táborech.
Ve dnech 20. a 26. ledna nechali nacisté vyhodit do povětří osvětimská krematoria, v těchto dnech také tábor opustila většina SSmanů.
Zhruba 9000 lidí, kteří v táboře po velké evakuaci zůstali, protože zpravidla nebyli schopni absolvovat transport či vyrazit na dlouhý pochod, chtěli nacisté podle všeho pozabíjet, ale už to nestihli.
Vězňové byli ponecháni osudu, sami se snažili zorganizovat zdravotní pomoc, sehnat jídlo, přežít.
Tomáš Radil (1930) se dočkal svobody v tzv. kmenovém táboře Osvětim I. Jeho vzpomínka na konec lágru je příznačná:
„Spolu s dalším chlapcem jsem toho dne (27. ledna 1945) dopoledne dostal od utajené organizace vězňů za úkol hlídat vrata do tábora s nápisem Arbeit macht frei.
Koukám z okna a vidím německého vojáka. Jde sám a táhne za sebou pušku. Sám ve sněhovém poprašku míří k táborové bráně. Spěchá, ale utíkat už nemůže.
Zavolal jsem svého kamaráda a ptal jsem se ho: ,Kdybychom tu měli flintu, zastřelili bychom ho?‘
Ten chlapec, bývalý student rabínské školy, mi vysvětlil: ,Ne, nezastřelili. Válka skončila. Je za pět minut dvanáct. To, co platí ve dvanáct, už platí za pět minut dvanáct. Proč bychom ho stříleli?‘“
Příběhy 20. století, věnované osvětimským obětem, si poslechněte nahoře v článku nebo v iRadiu.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
