Koncentrák v Letech u Písku. Příběhy 20. století k otevření Památníku holocaustu Romů a Sintů v Čechách
V roce 1942 se osmnáctiletá Romka Božena Růžičková dostala do koncentračního „cikánského“ tábora v Letech u Písku. Byla těhotná, musela však čelit bití a chodit na těžkou práci, rozbíjela kamení na stavbě silnice. 16. října 1942 porodila na „marodce“ s pomocí starší spoluvězenkyně holčičku, kterou pojmenovala Markéta.
V táboře vypukla kvůli tristním životním podmínkám tyfová epidemie, mladá matka trpěla hladem, nemohla dítě kojit, nemohla se o ně ani jinak starat – zřejmě věděla, že dcera nemá naději. Markéta Růžičková zemřela po dvou měsících, 23. prosince.
Božena v té době z tábora utekla a můžeme se pouze dohadovat, jestli po dceřině smrti nebo o pár týdnů dřív. Na nahrávce z roku 1997 to přesně nevysvětluje, ale říká: „Mně už to bylo jedno, jestli mě zabijou, nebo nezabijou, to už mi bylo jedno.“
Oznámila dozorci, že chce nasbírat v lese dříví, aby ve vězeňském baráku mohla zatopit. Četník ji pustil, podařilo se jí nepozorovaně zmizet a nastoupit do vlaku, kde se schovala na záchodě. Vypadala zbědovaně, měla ostříhané vlasy. Doputovala do Neveklovic u Mnichova Hradiště, k rodičům, kteří ještě nebyli deportováni.
Doma zůstat nemohla, jen se najedla a vzala si čisté šaty. Schovávala se v lese a brzy se setkala se svým snoubencem Antonínem Růžičkou, který z Letů u Písku uprchl s několika spoluvězni už 21. října 1944. Skrývali se, ale Božena se v táboře nakazila tyfem, dělalo se jí zle a znovu musela k rodičům. Bratr ji potom odvezl na kole do nemocnice v Železném Brodě.
Tamní lékaři se o ni postarali, vyléčili ji, do nemocnice však přišli četníci, kteří Boženu zatkli. I její snoubenec s přáteli skončil ve vězení. 8. listopadu 1943 vynesl německý zvláštní soud v Praze verdikt nad uprchlíky: čtyři muži, Bohuslav Růžička, Josef František Růžička, Antonín Růžička a František Serynek, dostali trest smrti. Jak píše ve studii v Bulletinu muzea romské kultury (28/2019) Jiří Smlsal, byli odsouzeni jako „práce se štítící cikáni, jejichž další žití obzvláště ohrožuje veřejnou bezpečnost.“ Popravili je na Pankráci 10. února 1944.
Božena Růžičková dostala trest šesti let vězení. Prošla různými věznicemi, přežila pochod smrti, osvobodili ji v Lübecku poté, co jí zachránil život neznámý voják, podle jejího líčení vlasovec. Vrátila se domů a zjistila, že její rodiče a jejích sedm sourozenců nepřežili nacismus. Provdala se za Čeňka Růžičku, který měl podobný osud, žila v Liberci, až do stáří pracovala jako uklízečka v podniku Plastimat.
Z více než šesti tisíc Romů z českých zemí přežilo holocaust jen několik set, většinu nacisté zavraždili v Osvětimi. Příběh Boženy Růžičkové patří k nečetným osobním výpovědím, které se vztahují k táboru v Letech u Písku a které se podařilo v první polistopadové dekádě audiovizuálně zaznamenat. Dnes je k dispozici na stránkách United States Holocaust Memorial Museum, úryvky můžete slyšet v nových Příbězích 20. století.
Důstojné pietní místo – po téměř 35 letech svobody a demokracie
Před pár dny byl v Letech u Písku otevřen pro veřejnost nový Památník holocaustu Romů a Sintů v Čechách. Vznikl v místě někdejšího lágru, kde bylo od srpna 1942 do srpna 1943 drženo z rasových důvodů a pod dohledem českých protektorátních četníků více než 1300 vězňů. V Letech zemřelo 326 lidí (z nich asi 200 dětí), většinou v důsledku tristních životních podmínek, které vedly k tyfové epidemii.
Historie tábora je probádaná a známá, existuje o něm řada textů a odborných studií. Vznikl v srpnu 1940 jako „kárný pracovní tábor“ (podíl Romů byl tehdy asi čtvrtinový), v červnu 1942 se změnil na tábor „cikánský“, tedy koncentrační lágr pro české Romy (k perzekuci a koncentraci moravských Romů sloužilo podobné zařízení v Hodoníně u Kunštátu – 1400 vězňů, nejméně 207 mrtvých).
Poměry v Letech pod vedením četnického velitele Josefa Janovského byly katastrofální: nedostatek jídla, nedostatek vody, nemožnost hygieny, těžká práce, fyzické tresty.
K situaci během epidemie tyfu bývá často citováno svědectví lékaře Františka Patočky, který tábor navštívil v rámci inspekce: „Většina dětí měla jen roztrhanou košilku, některé byly úplně nahé. Jedinou přikrývkou tohoto dětského stáda byla velká celtová plachta, která samozřejmě pro všechny nestačila. Navzájem si ji přetahovaly, a to jak rukama, tak zuby. Abych zjistil skutečný stav hygieny pod celtou, celou jsem ji odkryl. První, co jsem si s hrůzou uvědomil, byly dětské mrtvolky. Druhý, snad ještě horší, pohled byl na děti v agónii, některé v horečkách. Vzpomínám si velmi jasně a dodnes, že se přede mnou odkryl obraz, který co do hrůzy předčil nejstrašnější představy o pekle.“
Z Letů u Písku odjely dva transporty do nacistického vyhlazovacího centra v Osvětimi. Tábor byl zrušen 9. srpna 1943. Existoval jako součást nacistické rasové a vyhlazovací politiky, je nicméně nepopiratelné, že protektorátní české úřady a český četnický personál měly na jeho podobě zásadní podíl.
V těsném sousedství někdejšího letského lágru (a částečně i na jeho ploše) byl na počátku tzv. normalizace vybudován velkokapacitní vepřín. Odpovídalo to komunistické lhostejnosti k místům s podobně tragickou minulostí – a pozdější archeologické průzkumy prokázaly, že v době stavby „prasečáku“ byly zbytky tábora nepřehlédnutelné.
Vepřín vykoupila po letech často nedůstojných diskusí a po řadě krajně problematických politických prohlášení teprve vláda Bohuslava Sobotky v roce 2017 – a tím se otevřela cesta k vybudování důstojného pietního místa.
Památce Čeňka Růžičky
Pár měsíců po začátku demolice vepřína zemřel romský aktivista Čeněk Růžička (28. října 1946–9. prosince 2022). Jeho příbuzní zahynuli v Letech u Písku a v Osvětimi, jeho kmotrou a kmotrem byli manželé Božena a Čeněk Růžičkovi, zmínění v první části tohoto textu.
O osudech rodičů za nacistické okupace věděl Čeněk Růžička až do poměrně pozdního věku jen málo: „Otec ani matka o tom nemluvili, a že byl nějaký koncentrační tábor pro Romy na českém území, to nezmiňovali vůbec. Pro matku to bylo trauma do konce života, ale něco mi přece jen vyprávěla ve stáří… Otec neřekl téměř nic, snad jen tolik, že byl osvobozen v koncentračním táboře Mittelbau-Dora (pobočný tábor Buchenwaldu), kde se dělaly rakety V1 a V2.“
O existenci letského tábora řekl Růžičkovi v roce 1997 německý novinář a historik Markus Pape – autor v Čechách přelomové knihy o letském lágru, která vyšla právě v sedmadevadesátém pod názvem A nikdo vám nebude věřit.
O rok později založil Čeněk Růžička Výbor pro odškodnění romského holocaustu. Neúnavně sbíral informace o Letech u Písku, účastnil se výstav a konferencí v České republice i v cizině, veřejně vystupoval, reagoval na politická prohlášení, podával trestní oznámení na popírače holocaustu, chodil debatovat do škol. Ještě den před smrtí besedoval s deváťáky na pražské ZŠ Ohradní. Tyto Příběhy 20. století jsme věnovali jeho památce.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
