Komunismus je bití. Vzpomínky Kateřiny Vávrové a Markéty Trojanové na 17. listopad 1989
Zásah Sboru národní bezpečnosti (SNB) proti demonstrantům, k němuž došlo 17. listopadu 1989 v Praze na Národní třídě, bývá dodnes občas charakterizován jako „masakr“. Je to poněkud přepjaté označení, pochopitelné v kontextu dobových revolučních emocí, ale asi těžko udržitelné s odstupem pětatřiceti let: na Národní třídě nebyli mrtví a příslušníci komunistických ozbrojených složek tam do lidí nestříleli, jako třeba při demonstracích v srpnu 1969.
Současně však platí, že zákrok SNB, po němž se v Československu zhroutil komunismus, byl mimořádně brutální, že si z něj mnozí odnesli fyzická zranění a v některých případech i dlouhodobé trauma.
Příběhy 20. století jsou tentokrát věnovány především vzpomínkám dvou žen, které násilí 17. listopadu 1989 zažily. Demonstraci svolali studenti, ale Markéta Trojanová ani Kateřina Vávrová tehdy na vysokou školu nechodily; obě byly také v jiném stavu.
Dostala jsem strašnou šupu do hlavy
Markéta Trojanová se narodila v roce 1966 v Praze, vystudovala aranžérství a pracovala v podniku, kde se navrhovaly výlohy obchodů. Koncem 80. let patřila k Českobratrské církvi evangelické, účastnila se soukromých bytových seminářů a obvykle chodila i na protikomunistické demonstrace.
17. listopadu 1989 byla v šestém měsíci těhotenství, ale bez obav z policistů se s manželem vydala na Albertov, protože studentské shromáždění úřady povolily. S ostatními pak došla přes Vyšehrad po vltavském nábřeží až na Národní třídu, kde protestní, ale pokojný průvod zastavili policisté s plexisklovými štíty a pendreky.
„Pomalu se stmívalo, všichni jsme si sedali na zem, zpívalo se,” vzpomínala pro Paměť národa: „Jedna dívka držela v ruce kytku a snažila se ji jednomu z policistů zasunout za ten štít. To mi připadalo takové trochu naivní… Všichni byli napjatí, ale nikdo nečekal, že nás začnou mlátit hlava nehlava.”
K tomu ale vzápětí došlo: „Najednou, zničehonic, se proti nám rozběhli. My jsme začali couvat, ale nebylo kam ustupovat. Vznikla hrozná tlačenice a oni nás začali bít… Proti mně se vrhal nějaký kluk, asi o hlavu větší než já. Rozpřáhnul se, a já jsem se hrozně bála o břicho, protože vypadal strašně agresivně… Můj muž mi předtím nasadil kapuci. Nevím, jestli kapuce zimní bundy tu ránu trochu utlumila, řekla bych, že moc ne. Dostala jsem strašnou šupu do hlavy… Pendrekem.“
Markéta Trojanová říká, že rána byla tak silná, jako by ji policista udeřil kusem železa. Když se dostala z Národní třídy a absolvovala důkladné lékařské vyšetření, dozvěděla se, že má kromě otřesu mozku také posunutou kůstku v zadní části hlavy. Její dítě přišlo na svět v pořádku, byla však traumatizovaná, trpěla úzkostmi a docházela do psychoterapeutické skupiny. I po dlouhých letech, kdy jsme natáčeli rozhovor, pro ni bylo vzpomínání na „policejní zákrok“ bolestivé.
Podejte mi někdo pendrek!
Kateřina Vávrová (narozena 1960) měla v listopadu 1989 po studiích. Pracovala jako knihovnice, byla vdaná, měla malou dceru. Stejně jako Markéta Trojanová chodila na protikomunistické demonstrace, při jedné z nich (28. října 1989) ji esenbáci zatkli a propustili až ráno.
17. listopadu byla doma s nemocným manželem a dcerou, na demonstraci se vydala až večer. Narazila na policejní uzávěry, které se snažila obejít bočními ulicemi, slyšela hluk a křik, a když se konečně dostala na Národní třídu, bylo už po zásahu.
„Viděla jsem tam oddíl esenbáků, kteří už se chystali k odchodu. Byly tam zbytky svíček, krvavé fleky, po zemi se válelo oblečení, boty, ale třeba také prádlo, snad jsem viděla i podprsenku. Zřejmě někomu rozkopli batoh, ale působilo to hrozivě a říkala jsem si, že se tam muselo stát něco strašného, protože tohle člověk z předchozích demonstrací neznal,“ vzpomíná Kateřina: „Jsem vznětlivá – a dostala jsem tehdy strašný vztek, říkala jsem si, že tohle tedy už ne, že už toho mám dost.“
Lidé na Národní třídě sbírali svíčky a znovu je zapalovali na chodníku. Pak přijel autobus s dalšími příslušníky SNB: „Vystoupil z něj nějaký starší člověk v uniformě a začal ty svíčky rozkopávat. Byla jsem napružená a zřejmě jsem trochu ztratila pud sebezáchovy, takže jsem k němu šla a řekla něco ve smyslu: To vám vadí i ty svíčky!?! On se otočil a křikl do toho autobusu: Podejte mi pendrek! Nikdo mu ho nepodal. Vzápětí ke mně přistoupil a vrazil mi pár facek, ale takových opravdu „dělnických“. Potom mě chytil za vlasy a začal mi tlouct hlavou o zeď. A asi po čtvrté ráně mi došlo, že mě může zabít. To už jsem byla v šoku a upadla jsem na zem. Nebyla jsem v bezvědomí, ale ležela jsem, a on do mě začal kopat, asi abych se zvedla...“
Kdosi z přihlížejících zavolal sanitku, která Kateřinu odvezla do nemocnice Pod Petřínem, kde ji vyšetřili a hospitalizovali. Zjistilo se, že má vedle jiných zranění také mírné krvácení do mozku (že čeká dítě v té době nevěděla, naštěstí těhotenství dobře skončilo, narodil se zdravý syn Jan).
Stovky zraněných – a jen několik odsouzených
Příslušník SNB, který Kateřinu Vávrovou zbil, se jmenoval Jaroslav Oudrán, a jako jeden z mála policistů byl v souvislosti se zásahem 17. listopadu 1989 odsouzen. Okolnosti popsal historik Prokop Tomek v textu Vyšetřování případů násilí proti demonstrantům v listopadu 1989 (Paměť a dějiny, 2019/03): „O případu se psalo již 21. listopadu v deníku Lidová demokracie pod titulem Svědectví z minulých dnů. Poškozená PhDr. Kateřina Vávrová podala výpověď 23. listopadu na Generální prokuratuře ČSR. Trestní stíhání zahájil vyšetřovatel vojenské prokuratury 26. listopadu nejprve proti nezjištěnému příslušníkovi SNB. Po vytipování okruhu možných pachatelů byl vyslechnut i Jaroslav Oudrán. PhDr. Vávrová a svědek PhDr. Jedlička se zúčastnili 1. a 7. prosince 1989 rekognice.“
Dne 7. prosince zahájil vojenský prokurátor trestní stíhání npor. Jaroslava Oudrána, proces se konal u vojenského soudu v březnu 1990 v Posádkovém domě armády v Terezíně. Za zneužití pravomoci veřejného činitele dostal J. Oudrán trest odnětí svobody na čtyři a půl roku (z vězení byl propuštěn po uplynutí poloviny trestu), Kateřině Vávrové se v Terezíně omluvil.
Nezávislá lékařská komise, která shromažďovala údaje o obětech zásahu SNB na Národní třídě, došla k závěru, že zraněných lidí bylo nejméně 568 (z toho 434 mužů a 134 žen). Několik z nich uniklo bez zranění z Národní třídy, ale byli ztlučeni později na místním oddělení Veřejné bezpečnosti v Benediktinské ulici. Mnozí utrpěli těžká zranění včetně krvácení do mozkových plen a poranění genitálu s následným operačním odstraněním varlat. Téměř tři sta lidí utrpělo poranění hlavy včetně zlomenin lebky.
A kolik příslušníků SNB bylo souzeno a odsouzeno? Historik Prokop Tomek v citovaném textu konstatuje: „V souvislosti se zákrokem na Národní třídě (…) bylo nakonec prokazatelně trestně stíháno nejméně dvacet devět příslušníků SNB a Federálního ministerstva vnitra. Patnáct z nich bylo skutečně odsouzeno, z toho tři k nepodmíněným trestům odnětí svobody, tři byli zproštěni obžaloby, u dvou bylo trestní stíhání zastaveno, u pěti přerušeno a čtyři byli potrestáni mimosoudně (kázeňsky). To na více než šest set nasazených příslušníků bezpečnostního aparátu jistě není mnoho.“
Více se dozvíte z Příběhů 20. století. Titulek článku Komunismus je bití jsme si vypůjčili z fejetonu, v němž se spisovatel Ludvík Vaculík po Palachově týdnu tázal: „Kde se vzalo tolik surovců v uniformě i v civilu, kdo je tak vychovával a řídil? Až dnešní prozatímní vláda odejde, kam dáme tolik defektních osob?“ Prokop Tomek po třiceti letech ve své studii odpovídal: „Obava Ludvíka Vaculíka dnes již nemá žádný význam. Pachatelé nesmyslného násilí vesměs unikli spravedlnosti a dále žijí skrytě mezi námi, nejspíš bez pocitu lítosti a studu.“
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
