Kniha Pražské vize představuje historický zápas o urbanistickou tvář české metropole

„Vidíme jasnou spojitost s historickou zkušeností. Na konci 19. století probíhala tzv. Pražská asanace, velký zásah do historického centra Prahy, části Starého i Nového Města,“ uvedla v Magazínu Leonardo autorka knihy a historička architektury Klára Brůhová.

Asanace prý ovlivnila vztah Pražanů k velkým urbanistickým počinům, takže ti v pozdějších letech na podobné záměry velmi angažovaně reagovali.

„Velká vlna nesouhlasu s asanací přišla pozdě, až když se začalo bourat. Je jasné, že až když se začne něco dít, veřejnost se zmobilizuje, vznikají petice a podobně, ale to bylo už relativně pozdě.“

Projekty, které se snažily radikálně měnit tvář Prahy samozřejmě vznikaly i po asanaci. Staré Město ale bylo už tak trochu hájené. Radikální vize ale byly na proměnu jiných částí Prahy, jako třeba zmenšení ploch zeleně na Kampě nebo na Petříně.
Klára Brůhová

Podobně radikální zásah do podoby tváře Prahy se tak už v historii města neodehrál. „Těch několik prvních desetiletí po asanaci se dával dost velký pozor, takže jakékoli snahy o plošné demolice se setkávaly s velkou vlnou nesouhlasu.“

Některá místa jsou tradičně předmětem zájmu urbanistů. „Například Letná, odedávna zelená a volná plocha blízko centra Prahy, láká k zástavbě právě proto, že je tak lukrativně umístěná a prázdná. Ale její velká deviza je právě v její nezastavěnosti a zeleni.“

Také v případě Staroměstské radnice proběhla řada soutěží. „První byla těsně na přelomu 19. a 20. století... Když byla za 2. světové války budova zničena, nastaly další soutěže na dostavbu.“

Letná odjakživa dráždila představivost architektů a urbanistů

„Ale zase je to něco, co by velmi ovlivnilo podobu historického centra Prahy. Takže tam byl velký dohled odborné i laické veřejnosti. Lidé se zřejmě nedokázali ztotožnit se žádným projektem.“

I zde můžeme vidět střet dvou přístupů: novátorského a konzervativního. „Za 1. republiky byla určitá část architektů odvážných. Dělali progresivní architekturu, která by se z dnešního pohledu jevila až lehce bizarní.“

„Ale objekt vždy vypadá jinak v plánech. a jinak reálně. Myslím, že u většiny tehdejších projektů bylo dobře, že byla veřejná debata delší a ukázalo se tak, že projekt v něčem nevyhovoval a bylo od něj upuštěno,“ shrnula architektonický a urbanistický vývoj metropole Klára Brůhová.