Kandidát na prezidenta Jan Sokol

11. únor 2003

Jedním z vážných handicapů Jana Sokola je nedostatečná informovanost veřejnosti o jeho osobě. Tím méně se pro něho dělá to, co bychom mohli nazvat propagací, nezbytnou pro jakoukoliv prezidentskou volbu, ať už nepřímou nebo přímou. Takové věci notoricky zanedbává i ten, kdo Jana Sokola na prezidentskou kandidaturu navrhl, tedy Vladimír Špidla.

Teprve ministr spravedlnosti Pavel Rychetský hned ve dvou pořadech prokázal Janu Sokolovi takovou potřebnou službu, aniž přitom cokoliv nadsazoval. Kdo Jana Sokola třeba jen jednou v životě potkal, musí dát Rychetskému za pravdu, že jde o osobnost vskutku mimořádnou a zejména charakterově velmi čistou.

Potom svědčí i tom, že ačkoliv podobně jako Václav Havel, oba jsou narozeni roku 1936, nemohl v padesátých letech z politických důvodů řádně studovat, neváhal ani okamžik a už v prosinci 1976 jako jeden z prvních podepsal Chartu 77. Pokud jde o rodinné zázemí, ví se o Janu Sokolovi, že je zetěm jednoho z největších českých myslitelů dvacátého století Jana Patočky, který ve svých sedmdesáti letech prokázal odvahu Chartu 77 nejen podepsat, ale stát se dokonce i jedním z jejích prvních mluvčích vedle Václava Havla.

Následné výslechy Státní bezpečnosti urychlily už v březnu 1977 Patočkovu smrt a jeho pohřeb na břevnovském hřbitově se stal velkou demonstrací proti komunistickému režimu. V širším příbuzenstvu Jana Sokola nacházíme neméně proslulou českou rodinu Nušlů, reprezentovanou jednak známým matematikem a astronomem Nušlem a sochařem Janem Nušlem.

Není proto divu, že když Jan Sokol nemohl řádně studovat, zvolil si ušlechtilé řemeslo zlatníka a jemného mechanika a když teprve ve svých sedmadvaceti letech mohl dálkově absolvovat střední školu, začal při svém manuálním zaměstnání studovat Matematicko-fyzikální fakultu University Karlovy a nastoupil zaměstnání ve Výzkumném ústavu matematických strojů v Praze. Už začátkem sedmdesátých let, tedy v samém počátku počítačové éry u nás, napsal publikace - Návrh samočinného počítače a Jak počítá počítač.

Zároveň s touto technickou činností se Jan Sokol zabýval i křesťanskou filosofií a teorií náboženství, překládal průkopnické práce Eckhartovy a de Chardinovy a podílel se také na ekumenickém překladu Bible. Publikoval v Tváři a v Křesťanské revui, později samozřejmě i v samizdatu a současně s tím mu jako trvalý životní koníček zůstalo hodinářství. Toto své duální technicko-humanitní zaměření jakoby rozdělil i mezi své děti. Dcera Marie Stránská je matematička, syn Ivan je nástrojař a druhý syn Jan je houslař.

Po listopadu 1989 vyplynulo pro Jana Sokola z činnosti disidentské i třetí jeho zaměření, totiž dráha politická. V prvních svobodných volbách v červnu roku 1990 byl zvolen poslancem a vzápětí i místopředsedou Sněmovny národů, kde v krizových letech pozvolného rozpadu Československa působil, jak to v neděli připomněl jeho tehdejší kolega Pavel Rychetský, jako Anděl smíru.

Po abdikaci Václava Havla v létě 1992 ho už tenkrát kandidovala ČSSD na prezidenta, ale Jan Sokol se toho vzdal a po rozdělení republiky se věnoval vysokoškolské práci. Nebylo jeho hanbou, že sám teprve musel roku 1993 dokončit svá vlastní studia, ale už čtyři roky poté se habilitoval na docenta University Karlovy. Přednášel tam zejména filosofii a úvod do náboženství. V roce 1998 se do politiky na chvíli vrátil jako ministr školství v Tošovského vládě, ale po volbách v červnu 1998, když ve druhém skrutiniu lidovci dali před ním přednost Miroslavu Kalouskovi, se vrátil na universitu. Tam byl záhy jmenován profesorem a stal se děkanem nové Fakulty humanitních studií.

Vydal knihy Mistr Eckhart a středověká mystika, Člověk a mystika a Člověk očima bible. Získal také cenu Václava Havla a Michala Kováče za zásluhy o česko-slovenské přátelství. Tolik tedy údaje spíše encyklopedické, i tak však zajisté pozoruhodné a dosud málo zdůrazňované. Samozřejmě ihned po oznámení jeho případné kandidatury na prezidenta se našli dobráci, jimž by kandidatura Jana Sokola mohla překazit jejich jiné prezidentské preference.

Tak Jana Bobošíková na Nově pohotově vyrukovala se Sokolovým angažmá u několika politických stran a hnutí a hlavně, ano, pro obranu českých národních zájmů vskutku na prvním místě s jeho do budoucna smířlivým postojem k Němcům. Miloslav Ransdorf zase svým pohrdavým úsměvem znehodnotil Sokolovo půlroční působení na ministerstvu školství a zredukoval je pouze na to, že chodil do práce pěšky. A nechyběl samozřejmě ani Miroslav Kalousek, který připustil, že když sociální demokraté v plném počtu Sokola nepodpoří, bude raději volit Václava Klause.

Naproti tomu ministr Zdeněk Škromach až dosud odpůrce každého jiného kandidáta než Miloše Zemana, se už v pondělí ráno vyjádřil, že kandidaturu Jana Sokola podpoří a pokusí se přesvědčit několik zbývajících zarytých Zemanovců, aby tuto volbu nepokazili. Takže v této chvíli už jen těchto několik lidí zvláštního ražení v Sociální demokracii má asi jméno osoby nového českého prezidenta ve svých rukou.

autor: Jiří Ješ
Spustit audio