Josef Vohryzek – případ „Kritik“
Když u nás v roce 1976 vyšla knížka švédské spisovatelky Astrid Lindgrenové Pipi Dlouhá punčocha, byla v tiráži jako autorka českého překladu uvedena Jana Fürstová. Jen omezený okruh lidí věděl, kdo text ze švédštiny do češtiny skutečně přeložil.
Zakládající osobnost Charty 77
Odborníkům ale svitlo. Vzpomněli si, že pasáže z Pipi Dlouhé punčochy se objevily už v letech 1970 a 1971 v Mateřídoušce. A tehdy pod nimi byl podepsán někdo úplně jiný: překladatel, ale především skvělý literární kritik Josef Vohryzek (1926 – 1998).
V době, kdy se u nás Pipi dočkala knižního vydání, což bylo mimochodem více než třicet let poté, co knížka vyšla ve Švédsku, měl Josef Vohryzek jiné starosti. Od roku 1972 vystřídal práci řidiče na poště, skladníka v národním podniku Kniha, nočního hlídače ve Stavoservisu a nakonec čerpače vodních zdrojů v Agrostavu Nymburk.
Patřil k zakládajícím osobám Charty 77 (podepsal ji 1. ledna 1977) a v roce 1987 byl jedním z jejích tří mluvčích. Právě v onom roce vydala Charta 77 například Sborník o československém vězeňství a někteří z jejích signatářů a mluvčích se podepsali i pod dopis Michailu Gorbačovovi, odeslaný před jeho návštěvou v Československu v dubnu 1987.
Občanství jako lidský postoj
Klíčovým dokumentem Charty 77 v roce 1987, pod kterým je podepsán i Josef Vohryzek, je ale Slovo ke spoluobčanům, vydané 6. ledna 1987 u příležitosti deseti let Charty 77.
„Vymaňme se konečně ze své pohodlné odevzdanosti osudu! Přestaňme čekat, co udělají jiní, a udělejme něco sami! Probuďme se z apatie, nepropadejme pocitu marnosti, překonejme svůj strach! Čím víc bude občanů, kteří se o to pokusí, tím méně bude i důvodů ke strachu, protože tím těžší bude oprávněný postoj trestat,“ uvádělo se v dokumentu, který vyzýval obyvatele Československa k důslednému zaujímání občanských postojů.
„K čemu tu vyzýváme, není nic jiného a nic víc než odvaha stát se občany v plném, tvořivém a nejsilnějším slova smyslu. Bez občanů není a nikdy nebude demokracie. Občanství však není pouze statut. Především a hlavně to je určitý lidský postoj. Zda budeme skutečně svéprávnými a důstojnými občany, vědomými si své spoluodpovědnosti za stav celku a jednajícími v souladu s ní, záleží tedy ve velké míře na nás samotných.“
Případ „Kritik“
Vohryzkův osud by vydal na román. Syn pražského židovského advokáta žil od čtrnácti do čtyřiadvaceti let ve Švédsku (1940 – 1950), kam ho rodiče na poslední chvíli poslali ve strachu před druhou světovou válkou. Sami později zahynuli v nacistických lágrech.
Po návratu do Československa vystudoval Vohryzek pražskou filozofii, byl redaktorem nakladatelství Československý spisovatel a od roku 1957 pracovníkem Ústavu pro českou literaturu Československé akademie věd. Pro své vyhraněné názory (coby kritik pochválil rané povídky Arnošta Lustiga nebo Škvoreckého Zbabělce) byl v roce 1959 ze zaměstnání propuštěn a vyloučen z KSČ. Živil se pak překlady ze švédštiny a psal i prózu, do roku 1964 souběžně působil jako externí překladatel Československého rozhlasu.
Právě Vohryzkův vyhazov byl impulsem pro Státní bezpečnost, která se začala o vzpurného kritika zajímat. V lednu 1960 na něj zavedla svazek, který se postupně měnil z pozorovacího na svazek prověřované osoby a nakonec nepřátelské osoby. Byl veden pod krycími jmény Kritik, později Švéd a Státní bezpečnost jej zničila 5. prosince 1989.
Jak to bylo s Jakešem
Josef Vohryzek byl na české kulturní scéně vždy solitérem. Ze Švédska si sice přivezl levicovou orientaci (v roce 1945 vstoupil do tamní komunistické strany), zároveň ale také zcela jiné kulturní normy, než byly běžné v Československu 50. a 70. let. Po celá léta si Josef Vohryzek uchoval schopnost kritického pohledu nejen na literaturu nebo sebe samotného, ale třeba i na Chartu 77.
Uvědomoval si, že řadu „konzumních“ odpůrců režimu Charta 77 neoslovuje a její roli v disentu považoval proto za dílčí, nikoli univerzální. Jeho studie a články vycházely například v pařížském Svědectví, římských Listech nebo později v samizdatovém Kritickém sborníku, který Vohryzek spoluredigoval. V roce 1986 byl vyznamenán Cenou Jana Palacha, za soubor Literární kritiky dostal v roce 1995 Cenu Nadace Český literární fond, o rok později obdržel prestižní literární Cenu F. X. Šaldy.
Není bez zajímavosti, že to byl právě Josef Vohryzek, kdo v létě 1989 přinesl Alexandru Vondrovi kazetu s nahrávkou legendárního projevu Miloše Jakeše z července 1989 na stranickém aktivu na Červeném Hrádku. Projev natočil technik Československé televize Petr Smrčka a prostřednictvím Josefa Vohryzka a Alexandra Vondry se kazeta dostala do Mnichova k Milanu Schulzovi do Svobodné Evropy.
Strážce odkazu Charty 77
Po roce 1990 publikoval Vohryzek své kritiky v Literárních novinách, Lidových novinách, Respektu nebo Revolver Revue. Pět let byl Josef Vohryzek členem Rady České tiskové kanceláře, působil také v Nadaci Ukrývané dítě, vyhledávající odvážné lidi, kteří v letech druhé světové války pomáhali Židům.
Když v listopadu 1992 ukončila Charta 77 činnost, byl Vohryzek společně s Rudolfem Battěkem a Danou Němcovou pověřen signatáři „péčí o její odkaz“. Zemřel v srpnu 1998. Pohnutý životní příběh Josefa Vohryzka v Portrétech přibližuje publicista Pavel Hlavatý.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
