Jiří Stránský: Zdi a ostnaté dráty na hranicích
Dobrý den všem, co poslouchají a jako já vědí, že se nám od loňského slunovratu prodloužil den už málem o půl hodiny.
A třeba máte taky trochu radosti, že už je deset dní nový letopočet a že se každý den blížíme k teplým dnům. Chvíli jsem se styděl, že jsem do rádií, z nichž mě slyšíte, nikomu z vás nepopřál, aby se vám dařilo a nikdo vás neštval a dokonce vám třeba občas někdo řekl dobré slovo.
Jiří Stránský: Aby nám falešná politika nekazila vztah k muzice
Jen tři večery před prvním adventním koncertem České televize vás všechny moc rád zdravím.
A jelikož se fakt už nedají vymýšlet pořád nějaká nová přání, posílám vám to své přející si, aby se vám plnila jen ta vaše přání, do kterých nikomu nic není. Taková ta přání, která se vám sama přihlásí, že jste si je tajně přáli.
Jistě že dobře vím, že za pár dní bude 30. výročí Palachova týdne a všeho, co se potom dělo, ale to vůbec neznamená, že bychom nesměli mít radost, tedy i ti, jimž to kvůli jejich dětství docházelo pomalu a postupně, ale právě oni pomáhají nejvíc těm, co nedovolují, aby si všichni ti soudruzi a soudružky hráli na ochránce práv a demokracie.
Například Post Bellum a Příběhy bezpráví Člověka v tísni a vůbec všichni, kteří tak konají kvůli věci samotné – ne aby někdo znal jejich jména, ale aby ukázali na ty, co už zase tleskají všem blbostem, vypadávajícím z úst těch, jimž nejvíc věří ti, co jim nerozumí.
Ti, co u ostnatých stěn přišli o život
Jiří Stránský: Jak a proč si Babiš s Kunderou padli do oka
V sobotu 10. listopadu jsem s potěšením sledoval, jak premiér oznamoval nejen Paříži, ale i všem Čechům, jak nabídl Milanu Kunderovi české občanství.
Navzdory blížícímu se devátému křížku se pořád ještě potkávám s těmi, co se už narodili do svobody a mnohým z nich jejich rodiče radši dávali vyšší kapesné, než aby vlastním dětem museli vysvětlovat, jak bylo možné, že se především jejich rodičům dařilo relativně dobře i za socialismu už znovu bez lidské tváře.
Nejvíc se potkávám se skautkami a skauty i proto, že čím dál líp rozumějí skautským zásadám a ve volném čase pomáhají právě v Post Bellum a v Příbězích bezpráví, které vrací do lidských myslí.
Chci ale mluvit o něčem zcela jiném. Z několika reportáží o hranici mezi USA a Mexikem se mi z těch záběrů dělalo špatně. I proto, že si tolik pamatuju, co některé naše úřady vyváděly s utečenci.
Jiří Stránský: Komu by se měl hradní pán omluvit
Všechny vás zdravím. Až do včerejška jsem – jak se říká – nesměl mezi lidi, jelikož na mě hupsnul nějaký bacil, ale už je to dobré a dokonce se zdá, že to mou hlavu nezasáhlo.
A nejen úřady. Prezident Trump například nadával Demokratům, že mu nechtějí dát dolary na vysokou zeď, a do toho jejich televize pouštěly záběry mrtvé a vylidněné země pokryté ostnatými dráty.
A ve mně se oživovaly několikeré drátěné stěny ostnatých drátů na noc vylepšených obřími světly, a tytéž stěny a tatáž světla kolem naší západní hranice za onoho socialismu bez lidské tváře. Oživené vzpomínkami na ty, co u těch ostnatých stěn přišli o život.
Nepřipomínám to však proto, aby na vás padl strach. Naopak. Byl bych moc rád, kdybyste se víc rozhlíželi a míň naslouchali těm, jimž jde jen a jen o moc – o republiku ne.
A když vám konečně dojde, že ona mlčící většina umí už mnoho poctivých slov, dojde vám, že je proč mít radost, co už předběhla ještě vzdálené vůně jarních květin.
Moc vám to všem přeju. I sobě.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
