Jiří Černý – okouzlující kočovník s hudbou

Byla to u absolventa průmyslovky a později žurnalistiky a češtiny trochu záhada, ta hloubka a míra, do jaké viděl a slyšel důležité dobové trendy v hudbě a dokázal oddělit kvalitu. Laťku svého psaní nasadil od začátku vysoko, například se svou první ženou Miroslavou společně napsali vůbec první českou monografii Beatles.

Čtěte také

Kritik bez konzervatoře. Osudy hudebního publicisty Jiřího Černého

Pravda, vznikala v době vrcholící beatlemánie, takže když v roce 1966 s klasickým zpožděním vyšla, Beatles si mezitím otevřeli okna do zcela jiných vesmírů. Ale i tak to byl průkopnický počin.

V průběhu 60. let se také zrodil Černého zřejmě nejslavnější rozhlasový pořad.  Dvanáct na houpačce, později dokonce 13 a 14, tedy lidově Houpačka: tak se jmenoval pořad, který v 60. letech proslavil Jiřího Černého mezi nejširší posluchačskou obcí, a který uváděl se svou tehdejší ženou, pozdější signatářkou Charty 77 Miroslavou Černou – Filipovou.

Byla to jediná pravidelná rozhlasová hitparáda těch let v Československu, která ovšem vznikala tak, že lidé hlasovali až na základě toho, co v pořadu slyšeli, nikoli podle žebříčků prodeje singlů, to u nás v nesvobodném trhu fungovat nemohlo.

Na balkonu Melantrichu

Manželé Černí Houpačku uváděli až do konce března roku 1969, kdy pořad skončil, a nedočkal se tak Husákova nástupu na trůn. Ostatně pořad, ve kterém jste mohli pravidelně slyšet třeba písně Karla Kryla, měl logicky své dny s nástupem normalizace sečtené. Ale ten konec nakonec nastal asi hlavně kvůli památnému kousku, totiž zařazení songu nazvaného poněkud poťouchle Dobře míněná rada (alias „Běž domů, Ivane“).

Čtěte také

Jiří Černý: Gott byl jeden z největších antikomunistů, s jakými jsem se kdy setkal

Sedmdesátá léta Jiřího Černého jsou pochopitelně kromě psaní nejvíc spjatá s jeho slavnými Antidiskotékami. Doslova „obrozeneckým“ způsobem jezdil po celém Československu a pouštěl posluchačům s neopakovatelným výkladem to nejlepší a nejaktuálnější z naší i světové hudby, mu také umožnilo uchovat si kontakt s posluchači, paradoxně intenzivnější než v době své rozhlasové slávy.

Ale nejen hudbou žil Jiří Černý, mezi jeho lásky patřilo divadlo. Svědčí o tom mimo jiné husarský kousek z roku 1978, kdy v pražských Radlicích uváděl týdenní festival z tvorby V + W. V jeho rámci se podařil také uskutečnit a zaznamenat pro budoucí časy telefonát Jiřímu Voskovcovi do Ameriky.

V listopadu 1989 patřil Jiří Černý mezi nejznámější spolupracovníky Václava Havla a občanského fóra, a byl to také on, kdo z pódia oznámil novinu o odstoupení Miloše Jakeše i celého politbyra z funkcí. Bylo to 24. listopadu 1989. Zároveň o deset dní později, 4. prosince, moderoval poslední masovou demonstraci na Václavském náměstí ze slavného balkonu Melantrichu.

Čtěte také

Jiří Černý: Naděje svobody existuje dál, dnes už není nutné ji směřovat k domovině

Jiří Černý byl od prvních porevolučních týdnů pohlcen dobovou hektikou a prakticky okamžitě se vrátil zpět do rozhlasových studií, byť zůstal už navždy externím přispěvatelem.

Zároveň se po velkém naléhání přátel ujal pozice šéfredaktora nově vzniklého časopisu Rock & Pop, což mu po letech přineslo stálý pracovní poměr a radost ze spolupráce s mnoha kumpány a kolegy z hudebně publicistické branže. Zároveň se potvrdilo, že Černý nebyl manažerský ani úřednický typ, a po několika letech svou tvůrčí energii nasměřoval opět ke kočovnému životu s hudbou, k psaní a k rozhlasu.

Jiří Černý, nezlomný propagátor hudby a muž, díky kterému si nemalá část posluchačů v Čechách navždy zvykla poslouchat kvalitní hudbu, nás opustil 17. srpna 2023. To, co na sebe jaksi mimoděk prozradil, když nemluvil zrovna o hudbě, prozrazuje, o jak inspirativní osobnost jsme přišli. Zůstaly jeho knihy o hudbě a vzpomínky, mimo jiné ty, které natočil pro Český rozhlas Vltavu.