Jan Vávra: Proč nás minulost pořád dohání?
Takzvané vyrovnání s minulostí je tématem, které se do naší veřejné debaty pravidelně vrací. Každou chvíli se vynoří něco nepříjemného, co nám připomíná, že naše nedávná minulost nebyla taková, jakou bychom rádi viděli a jakou se 30 let snažíme vytvářet.
S minulostí se samozřejmě nejde beze zbytku vyrovnat, protože každá společnost – podobně jako každý jedinec – potřebuje samu sebe vidět lepší, tedy statečnější, spravedlivější, úspěšnější, než jaká ve skutečnosti byla. Problém nastává, když je rozdíl mezi tradovaným obrazem a realitou příliš velký.
Čtěte také
Zatímco protektorátní minulost je aspoň nějakým způsobem reflektována, komunistická minulost – a zejména ta normalizační – je zatím interpretována dosti protichůdně a zjednodušeně.
A proto nás čas od času dožene. Nedávno například novináři zjistili, že ministryní spravedlnosti vybraný kandidát na šéfa žalobců Igor Stříž pomáhal za normalizace jako vojenský prokurátor do vězení lidem, kteří z náboženských důvodů nechtěli nastoupit vojenskou službu. Druhým příkladem je čerstvý návrh předsedy KDU-ČSL Mariana Jurečky na snížení důchodů vybraným komunistickým kádrům a zaměstnancům tehdejšího aparátu.
Někdy se vyplatí se zlem bojovat
Reakce je v obou případech podobná. Unie státních zástupců se nedomnívá, že prý „prostá“ profesní minulost v předlistopadové justici může po více než třiceti letech někoho diskvalifikovat, tím spíš, když se Igor Stříž v nových poměrech osvědčil. Pomiňme teď otázku, jestli by se člověk jeho založení neosvědčil i v nějakém dalším, třeba ne zcela demokratickém režimu.
Čtěte také
Jurečkův návrh zase komentáře odbývají s tím, že jde pouze o předvolební tah, který 31 let po pádu komunismu nemá smysl. Stojí ovšem za připomenutí, že v Estonsku, Lotyšsku, Maďarsku, Polsku a Německu skutečně ze zákona snížili důchodové dávky pracovníkům totalitních institucí – to nyní schválil parlament také na Slovensku.
My jsme sice relativně brzy přijali lustrační zákony, později i zákon, který pojmenovává komunistický režim jako zločinný, ale pak zvítězil příměr Václava Klause, že minulost je jen jakési zpětné zrcátko, kdežto my se musíme dívat před sebe. Proto máme legální komunistickou stranu, která hraje nikoli nevýznamnou roli. Navíc Němci měli výhodu, že v bývalé NDR přebrali veškerý právní systém Spolkové republiky a z více než 2 tisíc soudců a prokurátorů jich zůstalo ani ne padesát. Ti navíc nemohli řešit případy týkající se zločinů bývalé komunistické NDR. Tam by se takový Igor Stříž osvědčit nemohl.
Dějiny jsou většinou každým národem vyprávěny jako boj dobra se zlem. Vůdci naší sametové revoluce – byli to většinou intelektuálové – se rozhodli zrušit představu boje a zvolili příběh o jednotě a smíření, které bylo symbolicky vyjádřeno společným zpěvem státní hymny v podání režimního slavíka Karla Gotta a odpůrce režimu Karla Kryla. Byl to politický kýč, který se – jako jiné kýče – tvářil, že zlo neexistuje. Do tohoto zapadl model právní kontinuity, kdy komunističtí poslanci museli zvolit Václava Havla prezidentem.
V tu chvíli to mělo své výhody, ale dnes se mladé generaci těžko vysvětluje, proč by bývalý vojenský prokurátor, který jen dodržoval tehdejší zákony, neměl vést státní zastupitelství, ani proč sahat na důchody bývalým komunistickým aparátčíkům. Sametové smíření prostě zločinnou podstatu komunistického režimu nevymazalo, pouze ji laskavě zahalilo. Ačkoli na to nejsme příliš zvyklí, někdy se vyplatí se zlem skutečně bojovat. Minimálně abychom zjistili, kdo je kdo.
Autor je komentátor Českého rozhlasu
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
