Jan Jiskra na Spiši

Narodil se někdy okolo roku 1400, vojenské vzdělání získal v zahraničí, pravděpodobně v Itálii.

Po návratu do českých zemí se zapojil do husitských válek. Nebyl ale jedním z těch, kterým se říká Boží bojovníci. Byl to katolík a v době předlipanské stál na druhé straně pomyslné barikády než husité bojující za přijímání pod obojí.

Čtěte také

Byl Zikmund Lucemburský liškou ryšavou?

Jak vysvětluje Jiří Motyčka, Jiskra dal o sobě znát hlavně v bojích v západních Čechách. Později se z něj stal kondotiér neboli žoldnéř ve službách krále Zikmunda Lucemburského.

Vyznamenal se mimo jiné v boji proti Turkům u Bělehradu. Vrchol jeho kariéry ale přišel později, kdy na dlouhá léta ovládal Horní Uhry, dnešní Slovensko. Jak se tam dostal? Zavedl ho tam spletitý dynastický příběh, nebo spíš příběhy.

První Lucemburk na uherkém trůnu

Když Zikmund Lucemburský roku 1437 zemřel v požehnaném věku 70 let ve Znojmě, vymřela s ním po meči česká větev Lucemburků. Nepodařilo se mu uskutečnit jeho životní vizi Podunajského soustátí. Nebo přímo říše spojující Uhersko, země Koruny české a Rakousko, která by lépe odolávala stále silnějšímu tureckému tlaku.

Logo|foto:Český rozhlas

Zikmund byl prvním Lucemburkem na uherském trůnu a nebylo snadné spojit do té doby oddělená království pod jednoho vládce. Zikmundova vize se nakonec naplnila, byť až po mnoha peripetiích.

Jejím výsledkem byla mocná Habsburská monarchie, která i přes ztráty hraničních území nakonec dokázala tlaku Osmanské říše opravdu odolat, a právě Jan Jiskra z Brandýsa a jiní bývalí husitští válečníci v tom měli sehrát důležitou roli.

Ale nepředbíhejme. Po Zikmundově smrti se chopil moci jeho zeť Albrecht II., který sice stačil se Zikmundovou dcerou Alžbětou zplodit syna, ale zemřel na úplavici u Komárna několik měsíců před jeho narozením. Alžbětin syn je proto známý jako Ladislav Pohrobek.

S uznáním práv na trůn nemluvněte to neměla Alžběta snadné nikde, ale podstatné pro náš příběh je, že si uherský sněm přímo a bez dlouhých cavyků zvolil za krále Poláka Vladislava III.

Čtěte také

66. schůzka: Král a křižák – Vladislav II.

Uhrám totiž hrozilo neustálé nebezpečí turecké agrese z jihovýchodu. Bylo potřeba, aby v čele království stál dospělý a rozhodný král a ne dítě, za které měl rozhodovat někdo jiný. Právě proto Alžběta najala a pověřila Jana Jiskru z Brandýsa, aby obsadil Horní Uhry a přeťal tak spojení mezi Polskem a Uhry Dolními, které byly sídlem odbojných šlechticů.

Jan Jiskra z Brandýsa nabíral své vojsko převážně v českých zemích poničených husitskými válkami. Podařilo se mu postavit několikatisícovou armádu a s ní vytáhl na východ. Hlavní stan si zřídil na Spišském hradu, podnikal výpravy skoro po celém Slovensku a střetl se několikrát s vojsky magnáta Jánose Hunyadiho, který byl z pověření uherského sněmu regentem Uherska.

Dolní nádvoří Spišského hradu|foto:Vít Pohanka, Český rozhlas

Jiskra, ač katolík, přitom spolupracoval s jinými skupinami Bratříků, bývalých husitů, kteří na Slovensko dorazili samostatně nebo ve službách jiných pánů. K rozhodujícímu střetu došlo u Lučence v září 1451, kde Jiskra dokázal překvapivým útokem početně silnější Hunyadyho vojsko na hlavu porazit. Na Slovensku a střídavě tak v Polsku pak Jan Jiskra z Brandýsa působil až do své smrti pravděpodobně v roce 1469.

V pořadu Historie Plus přibližujeme nejenom různé peripetie působení Jana Jiskry a jiných bývalých husitských válečníků na Slovensku. Ale také malebný Spišský hrad, který se na dlouhou dobu stal jejich hlavním stanem.