Jan Fingerland: Proč je syrské příměří křehké

K dohodám o klidu zbraní vedlo několik okolností, například to, že Sýrie i její ruští a íránští patroni získali téměř vše, v co mohli doufat. Nebo skutečnost, že Turecko, jakožto hlavní patron povstalců, přehodnotilo své priority a před odstraněním Bašára Asada dalo přednost oslabení Kurdů v Sýrii i doma. Příměří však musejí dodržovat hlavně ti, kdo jsou na bojišti.

Dohoda uzavřená mezi větší částí povstaleckých skupin a syrským státem, garantovaná Tureckem, Ruskem a Íránem, předpokládala zastavení bojů, kromě jasně stanovených výjimek. Tyto výjimky však zřejmě nebyly stanoveny dostatečně jasně, protože předmětem sporu je právě výklad jednoho z klíčových problémů.

Nejasnosti trvají

Podle vlády se klid zbraní netýká fronty, na které bojují představitelé Islámského státu a také Džabhat An Nusry, bývalé syrské odnože Al Kaidy, nyní vystupující údajně samostatně pod názvem Džabhat Fatah aš-Šám. Podle sunnitských povstalců se klid zbraní vztahuje i na ni. Podle Asada a Rusů nikoli. Na některých místech však fronta mezi povstalci a vládou splynula natolik, že se nedá rozlišovat mezi různými protiasadovskými skupinami.

To se týká koalice s islamisticky orientovanou Ahrár aš Šam, ale i Svobodnou syrskou armádou. Pro sunnitské povstalce je však absurdní oddělit se od síly, která bojuje stejně jako oni proti Asadově vládě, nebo dokonce proti ní obrátit své zbraně. Nusru vnímají naopak jako poslední naději, že se jednou zbaví Asada a jeho režimu.

Dohody počítají s tím, že Asad zůstane u moci, přinejmenším dočasně|foto: ČTK/AP,ČTK

S tím souvisí druhá slabina dohod. Ty totiž počítají s tím, že Asad zůstane u moci, přinejmenším dočasně, přičemž tato dočasnost může trvat celé roky, než bude nahrazen předem vybranou osobou opět z řad alávitské menšiny. Příslib zavedení demokracie, o kterém se v předběžných ujednáních hovoří, nikdo nebere vážně. Všichni vědí, že by lidové hlasování vzhledem k sunnitské většině vedlo k zásadním změnám, jaké Asad, ale ani Rusové a Íránci nepřipustí.

Třetí slabinou je, že dohodu zaštiťuje za sunnitskou stranu Turecko, které má navíc velký vliv na velkou část bojovníků Svodobné syrské armády i další uskupení, ale nesdílí s nimi zcela totožné cíle. Na sunnitské straně se navíc pohybuje více než sto uskupení, která jsou značně nejednotná – pokud by postupovala jednotně, dávno by Asada porazila.

Protichůdné zájmy

Někteří velitelé na povstalecké straně ani nemají zájem o ukončení bojů, protože by tím vyschl přítok peněz i jejích postavení. Také zahraniční patroni sunnitských skupin, jako je Saúdská Arábie nebo Katar, mohou shodit celou věc, pokud usoudí, že je pro ně nevýhodná – tyto země přitom nebyly k jednání pozvány.

Dohody neřeší nejen otázku džihádistických skupin, jako je Islámský stát, ale ani Kurdů|foto: ČTK/AP,ČTK

Dále, sunnitští povstalci nevěří nejen ruským příslibům, ale především zahraničním šíitským jednotkám. Už proto varovali, že jakmile se objeví případy násilí příslušníků Hizbaláhu a dalších sil na domácím obyvatelstvu, jsou připraveni obnovit boje.

Dohody neřeší nejen otázku džihádistických skupin, jako je Islámský stát, ale ani Kurdů. Bez nich ale velmi těžko bude poražen Islámský stát a také se tím vráží klín mezi arabské povstalce a syrské Kurdy. Co bude s těmi Araby, kteří zatím bojovali společně s Kurdy proti džihádistům?

A za páté, dohoda o příměří, ale ani chystané jednání v Astaně vlastně neřeší nic z toho, co vedlo k válce. Asad zůstane u moci, velké části Sýrie zůstanou v rukou povstalců a rozpad země na zájmové sféry by byl velmi křehkým základem jakéhokoli řešení. Vejce možná lze postavit na špičku, ale jak se každý může přesvědčit, dlouho na ní nevydrží.