Jak důležité je vymezit se vůči kontroverzní inscenaci Naše násilí a vaše násilí?

Poslední květnový víkend uvádí festival Divadelní svět Brno inscenaci Naše násilí a vaše násilí. Ve stejný čas se také v centru Brna schází lidé, kteří s uvedením tohoto díla nesouhlasí. Vášnivé debaty okolo divadelní hry chorvatského režiséra Olivera Frljiče vyvolává především scéna, v níž herec stylizovaný do podoby Ježíše Krista znásilní muslimskou ženu. Proti hře se vyslovili někteří brněnští radní i křesťanští biskupové, internetová petice proti uvedení hry nasbírala přes šest tisíc podpisů.

Docent z Ústavu hudební vědy Masarykovy univerzity považuje představení za levicovou politickou propagandu (ke které se údajně sám autor Oliver Frljič v některém z publikovaných rozhovorů přihlásil). Umění prý nemá být politickou agitací, ale něčím, co přináší krásu. Což podle Františka Svobody scény, které inscenace obsahuje, nedělají. Myšlenky, které se snaží nevybíravým způsobem chorvatský divadelní režisér ilustrovat (více o nich si můžete přečíst v oficiální anotaci hry), jsou banální a extrémní forma jejich podání názorové nůžky různých táborů spíše ještě více rozevírá, hodnotí Svoboda.

Symboly, ať už Ježíše Krista nebo třeba státní vlajku, považuje docent Svoboda za důležité pro věřící i sekulární instituce a je tedy nutné za ně bojovat: „Ve společnosti, kde je řada hmotných věcí zajištěná, jsou možná kulturní bitvy tím nejdůležitějším.“ Každý si přitom prý může vybrat, zda bude mlčet, nebo jasně dávat najevo, co je pro něj přijatelné a co ne.

Biskup Církve československé husitské Filip Štojdl zastává o něco smířlivější postoj. Podle něj je nutné bojovat o symboly, ne se symboly. „Já se nebojím umění jako něčeho, co by ohrožovalo křesťanskou identitu v této zemi. V této zemi ohrožuje křesťanskou identitu něco jiného. Ať už jsou to výroky komunistů nebo novodobých nacistů.“ Představení se zdráhá hodnotit bez toho, aby jej sám viděl. Přečíst si recenze kritiků nebo shlédnout úryvek zachycující nejvíce šokující scénu nestačí, myslí si Štojdl.

Pozornost obrací spíše na to, co znamená osobnost Ježíše Krista pro něj: „Pro mě je Ježíš Kristus tím, který na sebe bere hříchy světa, který na sebe bere i moje hříchy a jistě i Frljičovy hříchy. A i v této hře tak nějak trošku symbolicky vidím, jak je Kristus znovu vysmíván. Ale možná není ani tak vysmíván Frljičem, jako někdy trošku hysterickými reakcemi, které volají po trestním stíhání nebo případném zatýkání umělců.“