Ivan Dérer: Ministr i vězeň ve službách Československa

Čtěte také

Nevím, nevzpomínám si, tvrdil Jozef Tiso a dostal trest smrti. Příběh jeho advokáta Ernesta Žabkaye

Ivan Dérer měl svým původem i vzděláním našlápnuto ke kariéře advokáta, který své schopnosti mohl uplatnit ve všech částech tehdejší monarchie – v Budapešti, Praze nebo Vídni. Absolvent prešpurského gymnázia se poté, co vystudoval v Budapešti práva a pak působil v Galantě a v Bratislavě, se už před první světovou válkou profiloval jako stoupenec spolupráce s Čechy.

Ten, který přivezl Martinskou deklaraci do Prahy

Měl štěstí, že ačkoliv ho krátce zavřeli za protiválečný článek hned v prvních dnech po Sarajevu a následně poslali na frontu, nakonec se k němu zachovala monarchie vcelku kavalírsky. Poté, co byl na frontě raněn, mohl pracovat jako úředník ve Vídni a dokonce se dostal do kontaktu s tajným slovenským i českým protihabsburským odbojem.

Právě Dérer vedle Milana Hodži nebo Vavra Šrobára patřil ke slovenské politické špičce, která se na konci října 1918 přihlásila k myšlence společného státu Čechů a Slováků a jako jeden ze signatářů Martinské deklarace ze 30. října 1918 ji dovezl do Prahy.

Martinská deklarace, kterou se Slováci přihlásili ke společné Československé republice|foto: Jan Schejbal / Empresa Media, Fotobanka Profimedia

S prací advokáta byl konec – vrhl se do politiky a zůstal v ní 20 let. První republice sloužil oddaně, krátce jako ministr pro správu Slovenska, ve 20. letech jako ministr pro sjednocování legislativy v jednotlivých zemích Československa. Jeho československé přesvědčení bylo neoblomné. Vyrobil si tím řadu nepřátel mezi slovenskými ľudáky, ale jako předního sociálního demokrata ho neměli rádi ani komunisté.

Zásadním způsobem se zasloužil o pozvednutí školství na Slovensku a v rámci možností se podílel i na řešení diskriminace národnostních menšin v republice, jak Němců, tak Maďarů. A s přibývajícími 30. léty dovedl oslovit v rozhlase i tyto krajany – maďarsky stejně jako německy mluvil plynně a takřka bez přízvuku.

Za mikrofonem pražského rozhlasu: empatický i exaltovaný

Čímž se dostáváme k archivním záznamům, které nám Ivan Dérer v rozhlasu zanechal. U málokterého politika meziválečných let najdeme tolik záznamů pořízených během relativně krátkého období druhé poloviny 30. let. Jsou to promluvy k různým skupinám věkovým i profesním – Dérer oslovoval děti k Masarykovým narozeninám stejně jako dělníky nebo právníky, vysvětloval zahraniční politiku nebo občanský zákoník, popřípadě se vracel k národnostním problémům.

Čtěte také

Proces s Jozefem Tisem. Proč prezident Slovenského štátu skončil tak, jak skončil

V převážné většině těchto projevů natočených ve studiu je Dérerův hlas kultivovaný, chtělo by se říct až empatický, nikdy ne vlezlý, intonačně moderní. Krátce – s mikrofonem si rozuměl jako málokdo z tehdejších politiků.

Jiná situace nastala v roce 1938, kdy začal Dérer burcovat na obranu Československa, jak v Čechách, tak na Slovensku. Agitoval hlavně mezi dělníky a rolníky a podařilo se mu strhnout desetitisícové davy k nebývalé podpoře. To je Dérer v podobě téměř frenetické, vyzývá, křičí a protestuje. Ví, že situace je vážná, ale je potřeba zachovat odvahu a vůli. O to větší zlom přichází s Mnichovem. 

Dérerův projev z 30. září 1938 působí dodnes místy otřesně hloubkou svého zoufalství, exministr spravedlnosti se ocitá téměř na kraji pláče, ale zároveň už autenticky přesvědčuje posluchače, že válečný konflikt v dané situaci nebyl pro politickou reprezentaci myslitelný.

Každý ministr spravedlnosti by měl jít na chvíli do kriminálu. Aby měl vlastní zkušenost

Těžko říct, co si Dérer o konci První republiky myslel později, nikdo se ho na to neptal. Válku prožil jako soukromník, zapojil se do odboje, zprvu jako člen nepříliš konspirativně založeného Politického ústředí, a nakonec padl do rukou gestapa a stal se vězněm v Terezínské pevnosti.

Čtěte také

Slovensko byla země obsazená legionáři, většina Slováků se v Československu ocitla, říká historik

Přežil zázrakem. Po válce už se k politice nevrátil a stal se prezidentem Nejvyššího soudu v Brně.

Po únoru 1948 už to šlo ráz naráz – odchod do penze, život ideologicky podezřelé osoby (ze sociální demokracie vystoupil, protože nesnesl její spolknutí komunisty) a nakonec ročné věznění v roce 1954 za jakýsi „sociáldemokratismus“, dobovou hantýrkou řečeno. Naštěstí se po roce dostal na svobodu. V té době mu bylo jednasedmdesát.

Na samém sklonku života s ním na jaře 1969 pořídil publicista a historik Ján Mlynárik obsáhlejší rozhovor inspirovaný čerstvým udělením řádu od prezidenta Svobody za zásluhy o československé školství.  V rozhovoru se kupodivu dostali i k otázce trojího Dérerova věznění. Starý pán reagoval s nadhledem, který si za ta léta vypěstoval ve vztahu k sobě samotnému.

Jeden ze zakladatelů Československa, voják, letec a hvězdář Milan Rastislav Štefánik|foto:Fotobanka Profimedia

Stojí za to ocitovat: „Maďaři s námi za politická provinění zacházeli nóbl, byli to kavalíři a vězně, kteří patřili k inteligenci, oni považovali za pány. Němci? Ti za politické delikty mučili a vraždili. A v komunistickém vězení nás volali už jenom číslem.“ A s Mlynárikem se shodli, že vězeňská zkušenost by nebyla od věci pro každého, kdo má ambice stát se ministrem spravedlnosti. Což je typický středoevropský postřeh.

Zcela zapomenutý Dérer zemřel v roce 1973 a jeho odkaz oddaného zastánce Československa už dnes nejspíš nevyznává skoro nikdo. Je to škoda, ten muž stojí dodnes za pozornost, i s dobovými omyly, kterých se dopustil.