Iva Pekárková: Je to na houby
Před víc než deseti lety, když jsme byli v Anglii rok nebo dva, jsem v londýnském parku objevila šest bedel vysokých.
Iva Pekárková: Petra Procházková taxikářkou!
S podivem a obdivem jsem zaznamenala, že se má oblíbená novinářka a válečná reportérka Petra Procházková hodlá stát taxikářkou.
Udělala jsem to nejpřirozenější, co může udělat příslušník mykofilního - tedy houby sbírajícího - národa. Vrhla jsem se k nim, něžně je vydloubla a uložila do plátěné tašky.
Zpovzdálí mě sledovala dáma asi tak mého věku. Chvíli se odhodlávala, pak přešla ke mně a přála si vědět, co to sbírám.
Vysvětlila jsem jí, že jsou to houby. Dokonce jsem si vzpomněla na jejich anglický název - slunečníkové houby -, a pověděla jí, že jsou moc dobré.
„Vy je jíte?" poděsila se.
Jako správný Angličan
Už nějaký čas jsem věděla, že Angličané jsou mykofobní národ. Houby nesbírají. „Houba", tedy důvěru nevzbuzující osmažený klobouček žampionu, je sice běžnou součástí proslulé anglické snídaně, ale ta rozhodně nebyla sebraná v lese.
Iva Pekárková: Praha bez ekonomických migrantů
Jak tak sleduju předvolební boj, všimla jsem si, že nejen malá městečka v nebohatých krajích mají své lokální bojovníky za čistotu národa.
Angličané se lesních hub bojí. Doslechla jsem se, že když českoslovenští letci za druhé světové války sbírali a jedli houby, jejich okolí si dělalo starosti o jejich tělesné i duševní zdraví. Copak nevědí, že houby jsou nebezpečné? Jak vůbec můžou takhle riskovat?
V domnění, že dělám osvětu, jsem zvídavou dámu seznámila s několika jednoduchými recepty na přípravu bedel. A hned jsem se nabídla, že se s ní o svůj úlovek ráda podělím. Ona na mou nabídku neodpověděla a místo toho se začala vyptávat, odkud pocházím a jak dlouho už žiju v Anglii, a proč.
Konečně jsem pochopila, jaký mají Angličané vztah k houbám. Mají je rádi tam, kde jsou, a necítí potřebu je sbírat a jíst. A lidé, kteří je sbírají a jedí, jsou pro ně podivíni, sebevrahové, případně „hordy Východoevropanů“.
Iva Pekárková: Za Horní Dolní bez migrantů
Minule jsem tu mluvila o rasistických a xenofobních nápisech, které se objevují v jedné pražské čtvrti – a jak se město vymlouvá, že je nemůže odstranit, protože jsou na soukromém majetku.
Právě o hordách Východoevropanů plenících anglické lesy se v posledních letech hodně píše. Vždycky na podzim, když je hub nejvíc a hordy Východoevropanů si je odvážejí v igelitkách a provádějí s nimi bůhvíco.
Angličané se o svou mykofloru začali bát natolik, že pod vysokými pokutami zakázali sbírání hub ve většině veřejně dostupných lesů. Mají strach, že hordy Východoevropanů anglické houby zcela vyhubí.
Nikdo neví, jak moc houbám škodí sbírání. Středo- či východoevropští mykologové obvykle říkají, že nijak zvlášť. Angličtí mykologové jsou přesvědčeni, že strašně.
Nevím, kde je pravda. Ale vím, že pro Angličany mezi hordy Východoevropanů plenících národní bohatství Británie patříme i vy anebo já.
A tak jsem dnes s krvácejícím srdcem, ale hrdě vztyčenou hlavou nevšímavě prošla kolem osmi bedel vysokých, které vyrostly v parku v naší čtvrti. Nechala jsem je na pokoji, jako správný Angličan.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
