I do boje s invazními druhy se plete politika. Vidím to skepticky, říká ochranář

„Invazní druhy jsou podskupinou druhů nepůvodních, tedy těch, které člověk přenesl mimo reálie jejich původního výskytu,“ uvedl v Magazínu Leonardo zoolog Jiří Patoka z České zemědělské univerzity.

O těch, které se v novém prostředí uchytily a etablovaly, vědci hovoří jako o zdomácnělých. „Pokud se začne druh šířit na velkou vzdálenost od mateřských populací, tak mu říkáme invazní.“

Přesto definice invazního druhu není jednoznačná. „Jedno z kritérií je, že takový druh má negativní důsledky na společenstva, ve kterých se vyskytuje.“

Řadu socioekonomických dopadů invazních druhů je možné vrátit zpět poté, co invazní druh odstraníme. Ale když vyhubíme nějaký druh, jde o enviromentální důsledek, který je nevratný.
Jiří Patoka

Kdysi byli hlavním exportérem cizích druhů Evropané, kteří si při kolonizaci zámořských území brali rostliny i živočichy sebou. „V posledních desetiletích naopak do Evropy čím dál tím víc invazních druhů přibývá.“

„Základním rizikem je negativní vliv na diverzitu původních organismů, které někdy mohou být až vyhubeny. Invazní druhy také ovlivňují celou řadu ekosystémových funkcí, kdy dochází ke znehodnocení orné půdy, jsou také důsledky pro lesnictví, vodohospodářství a podobně.“

Trvale odstranit druh, který už je rozšířen v prostředí, nelze bez dramatického zásahu do něj. „Někdy sice eradikace byla úspěšná, ale většinou možná není... Proto by měl být kladen důraz na prevenci a zavlékání nových invazních druhů, s čímž souvisí osvěta,“ shrnul Jiří Patoka.

Invazní druhy nejsou rozhodně jen problém ochranářů, vysvětluje expert

„Historicky se z Evropy nové druhy vyvážely za účelem hospodářským. V dnešní době se dovážejí například v rámci akvaristiky nebo botaniky. Jsou často málo prostudované a o jejich biologii a ekologii toho víme většinou hodně málo,“ připomněl Petr Pyšek z Botanického ústavu Akademie věd ČR a Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy.

Cizí druhy sebou také přináší různé parazity a patogeny, které se dostanou do nového prostředí. „Zde mohou škodit, nacházet nové hostitele, kteří jsou proti nim často bezbranní. Dobrým příkladem je třeba račí mor.“

Většina nepůvodních druhů se neprojeví invazně, a prostředí si s nimi poradí. Jen malá část překoná bariéru a unikne do volné přírody. Z ní ještě menší část dokáže zdomácnět, a jen zlomek té se stane druhem invazním. Petr Pyšek
Petr Pyšek

Rozhodně zde nejde jen o enviromentální hledisko. „Invazní druhy mohou často způsobit zborcení hospodářských chovů a pěstování rostlin, což má přímý dopad i na ty, kteří se o ochranu přírody nezajímají. Takže je to skutečně téma náš všech.“

„Jde hlavně o působení odborníků na veřejnost. Třeba i to, co my teď děláme, do toho zapadá... S osvětou je ale třeba začít už u dětí. To jsou lidé, kteří jednou budou rozhodovat ve volbách, jaké politiky zvolí, a jaké ti učiní závěry,“ upozornil Petr Pyšek.

Neriskujme s převozem druhů. Už mnohokrát se to nevyplatilo

„Najdeme řadu invazních druhů, které určité zájmové skupiny budou chtít likvidovat, ale jiné skupiny je budou hájit. Narážíme zde na společenský problém,“ upozornil Tomáš Görner z Agentury ochrany přírody a krajiny.

Podle něj je nutné v případě plošné regulace vždy jít po jednotlivých invazních druzích. „Máme například oblasti, kde některé druhy můžeme tolerovat, ale naopak jiné se tam za žádnou cenu nesmí dostat.“

Expert zmínil nařízení Evropské unie o invazních druzích. „V něm najdeme ty, které v našich podmínkách budí úsměv. U nás asi nikdy nebudeme bojovat s nosálem. Ale zase se na tento seznam nedostal například norek americký. Ten prokazatelně škodí, ale některé státy EU si přejí, aby na seznamu nebyl, protože jde o kožešinové zvíře.“

„Kterýkoliv myslivec nebo ochránce přírody vám řekne, že norek by tu vůbec neměl být. Z pozice majitelů kožešinových farem je to ale samozřejmě pozitivní věc,“ konstatoval Tomáš Görner.

Je chybou ochrany přírody, že problém vetřelců v naší přírodě neumíme představit veřejnosti... Do ochrany přírody se bohužel také plete politika, jak na evropské, tak na tuzemské úrovni. Takže boj s invazními druhy u nás vidím skutečně skepticky.


Petr Stýblo

Petr Stýblo z Českého svazu ochránců přírody za nejakutnější úkol považuje zabránění pronikání nových invazních druhů na naše území, ale i snahu omezit území, kde už invazní druhy jsou.

„My sice máme návod, jak likvidovat bolševník už 30 let, a přesto se nám to nedaří. Sotva zvládáme držet ho tam, kam se tehdy dostal.“

Jde skutečně o velmi složitý boj. „Na malých plochách je hubení invazních druhů možné, ale na velkých většinou není šance. Zejména se to týká živočišných druhů.“

Bolševník velkolepý už umíme hubit 30 let, ale stejně se to nedaří|foto:Český rozhlas

Příkladem může být mýval, který se u nás nebezpečně šíří. „Dodnes není v seznamu zvěře, aby se mohl aspoň likvidovat podle zákona o myslivosti. Myslivci se zařazení mývala na seznam brání, protože by museli pravděpodobně pak hradit škody, které zvíře způsobí.“

„Invazní druhy mít žádný přínos nemohou. Nepatří nikam do žádné přírody. Člověk by neměl experimentovat s tím, že bude převážet organismy z kontinentu na kontinent, ze severu na jih a tak dále. Příliš riskujeme, a mnohokrát už se nám to nevyplatilo,“ varoval Petr Stýblo.