Humanitární pomoc přinesla zázrak, který mění etiopskou společnost

Zázrak i nesmrtelné přátelství. Tak obyvatelé Etiopie hodnotí příběh dvou dívek, z nichž jedna krátce po narození oslepla kvůli rituálnímu nařezávání obočí. Obě vyrůstaly spolu, jejich hry ale byly velmi omezené. Malá Yenenesh si přesto Suzi, vlastně jedinou kamarádku zamilovala, přestože jí nikdy neviděla. Krátce po pátých narozeninách se však stal zázrak. Díky pomoci organizace Světlo pro svět působící v blízkém městečku Soddo mohla jít na operaci. Obě dívky si poprvé mohly pohlédnout do očí!

Zázrak západní medicíny

„Když jsem byla slepá, hrozně jsem se styděla. Ostatní se mi posmívali a nadávali, až na Suzi. Cítila jsem se zahanbeně. Když mi ale doktoři vrátili zrak, bylo to skvělé. Všechno jsem viděla a i děti mi najednou začaly říkat, jak jsem krásná,“ odpovídá stydlivě Yenenesh, zatímco doslova drtí ruku své nejlepší kamarádky. Suzi jí uklidňuje a několikrát políbí.

Kamarádky na život a na smrt, které si už plánují i společnou budoucnost: „Chci se toho co nejvíce naučit a stát se učitelkou,“ říká Yenenesh, které Suzi notně napovídala. A stejné to bylo i obráceně: „Taky chci být učitelkou,“ připojuje se 7letá Suzi. Obě dívky už ale míří zpět pod košatý mangovník a pokračují ve hře na honěnou se svými kamarády.

Dnes už není na šestileté Yenenesh téměř vůbec poznat strasti, kterými musela projít. „Její matku, která byla navíc duševně chorá, znásilnil neznámý muž. A když se Yenenesh narodila, neměl se o ně kdo postarat. Jednoho dne pak zaklepala u mých dveří a žádala o trochu jídla a nocleh. Záhy zemřela a já malou Yenenesh adoptoval,“ vypráví její otčím, který v ruce drží rok starou fotku tehdy ještě nevidomé holčičky s částečně znetvořenou tváří. „U nás, v etiopské ortodoxní církvi je populární tradice nařezávání obočí. U Yenenesh se ale tento rituál nepovedl, obě oči se jí silně zanítily a ona přestala vidět. Ještě jí nebyly ani tři roky.“

Děti v Etiopii mohou oslepnout kvůli nedostatečné léčbě a přetrvávajícím rituálům. Dnes šestileté Yeneneshe vrátili lékaři zrak|foto: Robert Mikoláš

Tehdy se také poprvé setkala s o rok starší Suzi, dcerou sousedů. Měla totiž štěstí, v Etiopii je totiž stále rozšířeným zvykem nepouštět postižené děti vůbec ven z domu, aby je jiní neviděli, protože věří, že jde o ďáblovo dílo. A je jedno, zda jsou slepé, trpí šedým zákalem, epilepsií nebo jsou odkázáni na invalidní vozík. „Většina vesničanů je přesvědčena, že epilepsie je dílem ďábla a dítě epileptik je posedlé zlými duchy. Proto se od nich drží co nejdále, bojí se totiž, že by na ně mohl ďábel přeskočit nebo je uhranout,“ vypráví své zkušenosti matka mladé epileptičky, která se právě účastní nedalekého kávového obřadu.

Zvláštního a vpravdě výjimečného setkání rodičů s postiženými dětmi. „Také jsem těmhle pověrám věřila, ale pak jsem na vlastní oči viděla, jak léky jednomu postiženému dítěti, epileptikovi pomohly. A jak se jeho stav postupně zlepšoval. Je stejné jako já, jako ty, jako ty, žádné nadpřirozené síly ho neovládají,“ přidává se další žena a její okolí přitakává.

Potupná změna společnosti

Kávových obřadů se účastní i právníci či policisté a nechybí na nich ani největší autority v obci včetně kněží, a i díky tomu se názory obyvatel na osoby s různým postižením mění. Sice pomalu, přesto lidí, podle kterých by třeba slepé děti neměly vůbec opouštět dům, či dokonce pro ně určené špinavé a nehostinné pokoje připomínající spíše vězeňské kobky, postupně ubývá.

„Rodiče se obvykle brání tomu, aby ukazovali své děti s nějakým postižením, ať už tělesným či mentálním. Na vině je pochopitelně společnost, jejich sousedé a celá vesnice, kde bydlí. Proto se snažíme je přesvědčovat, nabízíme jim různé rehabilitační programy a postupně bouráme zažitá tabu, že handicapované děti nejsou ďáblovými stvořeními, ale že jsou stejné jako ty zdravé. Proto organizujeme třeba zmiňované kávové obřady,“ vysvětluje pan Getacho z rehabilitačního centra v Sodo.

Bez pomoci druhých by v Etiopii takovéto společenské změny byly jen těžko proveditelné: Klíčovou roli hrají právě humanitární organizace. „Jsem v této nemocnici jediným oftalmologem, potřebujeme ale další oční chirurgy, kteří by prováděli operace šedého zákalu, protože takto nemocných máme nepočítaně. Jen já jsem v uplynulých třech dnech provedl více než padesát takovýchto zákroků, zdaleka to ovšem nestačí,“ říká doktor Lelisa z oční kliniky v Butajire, která funguje jen díky pomoci organizace Light for the World, Světlo pro svět.

Dnes šestileté etiopské dívce Yeneneshe vrátili lékaři zrak|foto: Robert Mikoláš

Pomoc musí nastartovat změnu

Zásadní roli hraje v humanitární pomoci Africe Evropská unie a mezi nejaktivnější patří velké státy jako Francie, Německo a Velká Británie, které se zaměřují na své bývalé kolonie. „EU si stanovila cíl půl procenta hrubého národního důchodu a Česko dosahuje 0,12 procenta. Tak přestože je Unie největším donorem, tak stanoveného cíle nedosahuje,“ říká Dagmar Prášková z Glopolisu – Pražského institutu pro globální politiku.

Pro neziskové organizace je klíčovou otázkou dlouhodobá udržitelnost projektu. „Zajímá nás, jestli stát bude schopen například lékaře platit i poté, co ho po dvou letech přestaneme financovat. Tedy aby ten projekt s naším odchodem neskončil,“ vysvětluje Čestmír Hrdinka, šéf české pobočky organizace Light for the World, Světlo pro svět. Podobně se podle něj nahlíží i při pomoci u humanitárních katastrof. I tady mají prioritu projekty, které systémově zlepší vlastní péči potřebné.