V srpnu 68 jsme šli proti tankům. Najednou ruský voják pokosil dav samopalem, vzpomíná Miroslav Donutil

27. leden 2019

Přebolela už herce ztráta Sluhy dvou pánů? Kde se vzal jeho vypravěčský talent a jak vzpomíná na přelomové roky 1968 nebo 1989?

Jeden komunistům věřil, druhý je nenáviděl. Můj strýček Archimédes nabízí komické situace, říká Miroslav Donutil

Miroslav Donutil

Diváci České televize se už těší na premiéru nového filmu Můj strýček Archimédes. Roli Karla Nováka hraje Miroslav Donutil, Archiméda hraje Ondřej Vetchý. Film pojednává o tom, jak se na konci 40. let 20. století setká v Československu Řek a Čech – první komunistům věří, druhý je nenávidí. Co všechno zažil během natáčení herec Miroslav Donutil?

Miroslav Donutil se narodil na začátku 50. let v Třebíči. Rodina soudce, a pak vojáka z povolání se stěhovala z místa na místo, až se nakonec dostali do Brna. Tam taky začal se studiem herectví, vlastně to byl muzikál na JAMU. Jako student zažil bouřlivý konec 60. let. Jak to tehdy snášel?

„Těžce. Byli jsme všichni nabuzeni na to, co se tady dělo. Všichni jsme měli dost radikální postoje. Asi stejně jako dnes, kdy nás taky štve plno věcí, přestože už vysněnou svobodu máme. Tehdy jsme ale neměli žádné zábrany…“

Otec...

Tak vzpomíná na Brno 1968, kdy šli proti tankům. „Vojákům jsme vysvětlovali, že se museli splést, že tady je svoboda. Najednou jeden z nich, voják se samopalem, pokosil ten dav kolem. Bylo to hrozné a zanechalo to v nás všech trvalou stopu.“ S dalším zlomovým rokem naší historie, s rokem 1989, má pak spojenou vzpomínku na otce.

„Měli jsme pochopitelně jiné názory, a to vyvolávalo pnutí. On šel z přesvědčení dělat to, co dělal a taky tomu všemu věřil. Ale neznám spravedlivějšího člověka a soudce, než byl můj otec. On skutečně soudil podle práva. Vyléčil ho až listopad 89, kdy mu už ale bylo kolem 80. Na stará kolena jsme našli společnou řeč a začal chápat, že ne všechno, co žil, bylo dobře. Ale to jeho prozření bylo velmi bolestné,“ dodává herec.

Sluha dvou pánů

Klaun z Boží milosti. Těmito slovy dekoroval Jiří Suchý Miroslava Donutila po představení Národního divadla Sluha dvou pánů. Legendární inscenace hry Carla Goldoniho měla neuvěřitelných 600 repríz a před vyprodaným hledištěm se hrála od roku 1994. Není tedy divu, že se Donutil s postavou Trufaldina dost těžce loučil.      

„Bylo mi to líto a ohlédnuto zpětně už mě to tak nemrzí. Protože jsem si řekl, kolik těch repríz bych ve svém věku ještě odehrál,“ přiznává Donutil. „Nikdy žádná hra Národního divadla neměla tolik repríz. Už jich víc ani nebude, protože podle nového vedení je už prostor jen pro jejich koncepci a jejich divadlo,“ neodpustil si.

Za svůj současný úspěch prý vděčí hlavně brněnskému divadlu Husa na provázku. „Tam nás naučili, že člověk musí mít talent, píli a pak přijde ta neskutečná dřina. Když jsem z Brna přišel do Národního divadla, tak jsem si to s sebou přinesl… Taky když jsem začal žonglovat, improvizovat, lítat po jevišti, tak všichni koukali, co blbnu.“

Husa na provázku

I v Národním pak dokázal vtáhnout publikum a udělat z nich své spoluhráče. „Diváka jsem si přetvořil v divadelního Boha. Taky jsem se vždy lidí ptal, jestli mám Panebože tohle udělat, nebo ne. A oni po čase odpovídali. Vznikl tak kontakt, který na divadle, natož na tom Národním, nebývá běžný. Taky neobyčejné souznění a sepětí,“ vzpomíná Donutil. Nadšený divák ale neviděl, co tento přístup dělal s hereckými kolegy…

Miroslav Donutil by chtěl žít za první republiky. „Když se lidé něčeho dopustili, tak to taky poznali,“ vysvětluje

Miroslav Donutil

Herec Miroslav Donutil představil na karlovarském festivalu historický televizní snímek Rašín. Ztvárnil tu prvního předsedu vlády v nově vzniklé republice, Karla Kramáře. V rozhovoru vypráví o natáčení, spolupráci s Jiřím Bartoškou na cestopisném seriálu i o vztahu se synem.

Někteří kolegové s tím měli ze začátku docela problém. „Dokonce byly i nějaké schůze, kde se říkalo, že se přece ve zlaté kapličce nemůže improvizovat, že na podobné kousky není divadlo stavěno a podobně… pak si zvykli.“ Při premiéře Sluhy dvou pánů v dubnu 1994 pak všech 1100 diváků vstalo a křičelo: Bravo. „Tehdy nám běžela husí kůže po těle, protože to bylo něco, co jsme opravdu nečekali.“

Divadlo Husa na provázku prý Donutila vybavilo na celý herecký život. „My dělali salta, přemety, mluvili cizími jazyky, tančili, zpívali a taková akrobacie měla nezastupitelnou roli. Nenáviděli jsme Petera Scherhaufera a další za to, co od nás chtěli. Dělal s námi žonglérské desetiboje, a kdo to nezvládl, tak ho tyranizoval dál… Dneska jsme jim za to všem ale nesmírně vděčni,“ dodává.

Jak se stal hercem? Je pravda, že má moudrou krev? A proč ho plno kolegů v Národním divadle zrovna „nemuselo“? Odpovědi si poslechněte v audiozáznamu pořadu Hovory. Ptal se Vlastimil Ježek.   

autoři: Vlastimil Ježek , lup
Spustit audio

Související