Hledat spravedlnost a chovat se slušně. Vzpomínky právníků na období tzv. normalizace
Nedávný případ JUDr. Roberta Fremra, kterého prezident republiky navrhl na post ústavního soudce, znovu otevřel téma komunistické minulosti v justici. Pro připomenutí: už v době Fremrovy nominace se vědělo, že byl krátce členem KSČ a že v roce 1988 jako předseda senátu soudil tzv. kauzu Olšanské hřbitovy – politický proces, který vykonstruovala Státní bezpečnost a který měl také pochopitelně své oběti.
Později se ukázalo, že Robert Fremr odsoudil za emigraci (tedy „nedovolené opuštění republiky“) 172 lidí a nakonec přišel server Echo24.cz se zprávou, že v roce 1985 poslal do vězení skladového dělníka za politický paragraf „hanobení republiky a jejího představitele“.
V diskusi kolem nominace Roberta Fremra občas zaznívaly názory, z nichž vyplývalo, že právníci před listopadem 1989 „neměli na výběr“, že museli dělat to, co po nich ostatní a mocnější složky totalitního aparátu vyžadovaly.
V Příbězích 20. století jsme chtěli (na základě rozhovorů, shromážděných v archivu Paměť národa) připomenout, že to není pravda: člověk má vždycky možnost volby a také u nás existuje tradice právníků, kteří měli ke komunistickému režimu kritický vztah, snažili se počínat si v něm spravedlivě a hledali cestu k nezávislosti, byť byla často složitá.
Začít můžeme třeba krátkým připomenutím života někdejší Ústavní soudkyně Ivany Janů. Narodila se v roce 1946 v později perzekvované rodině, právnickou fakultu vystudovala díky politickému uvolnění na přelomu 60. a 70. let.
Za tzv. normalizace se Ivana Janů živila ve výzkumném ústavu jako odbornice na vodohospodářskou legislativu, později jako podniková právnička – to byla cesta, kterou volilo mnoho absolventů práv, kteří nechtěli být vystaveni politickému tlaku nebo se podílet na bezpráví. Po roce 1989 působila Ivana Janů v politice, k Ústavnímu soudu nastoupila v roce 1993.
V diskusi o dr. Fremrovi často zaznívalo, že po více než třiceti letech od pádu komunismu je třeba „odpustit“ a už se v minulosti „nešťourat“.
Ivana Janů to před dvěma lety viděla jinak a k vyrovnávání se s komunistickými zločiny řekla:
„Nejhorší byla po listopadu 1989 snaha dělat za minulostí tlustou čáru. Ale odpustit nemůže nikdo jiný než poškozený. Jenom ten, kdo utrpěl křivdu. To je individuální věc, nikdo nemůže odpouštět za poškozeného. Povinností státní moci nebo státu je zajistit spravedlnost, pokud spravedlnost zajistit lze. A bylo možné ji zajistit. Podle mě měl být vytvořen soud a nejhorší zločiny komunismu se měly potrestat. V Norimberku také nepotrestali úplně všechno, ale ty hlavní věci ano. A pak se soudilo dál a dál.“
Ivana Janů působila v letech 2001 až 2004 u Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii, pak se znovu vrátila na deset let k Ústavnímu soudu. Její příběh mimo jiné dokládá, že ne všechny české hvězdné profesní právnické dráhy – včetně těch na mezinárodním hřišti – začínaly kariérním vzestupem v době tzv. normalizace.
Řada právníků, kteří nerezignovali na snahu o prosazování spravedlnosti, působila před listopadem 1989 v advokacii, ale i mezi prokurátory a soudci se našli lidé, kteří odmítli jen automaticky plnit příkazy a vycházet vstříc očekáváním. Specifické poměry na konci 40. let a v 50. letech, tedy v době, kdy v justici probíhaly čistky a zaváděla se „třídní spravedlnost“, necháváme v pořadu z pochopitelných důvodů stranou. Po roce 1968 však platilo v justici totéž, co v jiných profesích: lidé si nepočínali „stejně“, jedni (i když menšina) byli spravedlivější a slušnější než druzí.
Například Vladimír Fiala (ročník 1942) se po absolutoriu práv stal v roce 1966 prokurátorem Okresní prokuratury v Ústí nad Labem a rozhodl se, že se nebude podílet na politických procesech.
Jako prokurátor se zabýval především „rozkrádáním socialistického majetku“ a další obecnou kriminalitou. V jeho pravomoci bylo také omezování osobní svobody. „Práce prokurátora byla vystavena nárokům na svědomí, poctivost a čest,“ vzpomínal v rozhovoru pro Paměť národa. V srpnu 1968 Vladimíra Fialu silně zasáhla invaze, tedy počátek dlouhé sovětské okupace Československa, a když se v roce 1969 konaly výroční protestní demonstrace, zúčastnil se, byť jen jako pasivní divák.
Tehdejší Veřejná bezpečnost v souvislosti s protesty zadržela po celých severních Čechách necelé čtyři stovky lidí, některé i v Ústí nad Labem, kde lidé demonstrovali v pátek 22. srpna 1969. Podle Vladimíra Fialy bylo na manifestaci hodně lidí, ale probíhala pokojně, jen se při ní křičelo a skandovalo.
V pondělí 24. srpna se na ústecké prokuratuře na náměstí Míru konala pravidelná pracovní porada. Vladimír Fiala vzpomíná: „Hned ráno si nás zavolal šéf a začal s tím, že bylo zadrženo velké množství lidí. Jejich dozorové spisy měl na stole. Každému z nás přidělil určitý počet spisů, konkrétně mně jich dal pět, s tím, že na ty zadržené musím uvalit vazbu.“
JUDr. Fiala ale prohlásil, že si spisy nejdřív prostuduje a teprve pak se sám rozhodne. Když dokumenty pročetl, oznámil nadřízenému okresnímu prokurátorovi, že vazební důvody neshledal, a že pokud bude muset vyrazit do věznice v Litoměřicích (tam prokurátor o vazbě rozhodoval), všechny obviněné propustí: „Důvody k vazbě tam zkrátka nebyly. Pro život všech těch lidí by přitom vazba znamenala závažný problém.“
Jak Vladimír Fiala dodává, jediným smyslem rozsáhlého zatýkání a vazebního věznění byla snaha komunistického aparátu zastrašit obyvatelstvo, ukázat, že protesty nebudou tolerovány.
Vedení prokuratury trvalo na tom, aby Vladimír Fiala do Litoměřic odjel a vazbu u obviněných nařídil: „Tak jsem tam opravdu jel, ve věznici jsem si volal jednoho po druhém z těch pěti. Vazbu jsem nařídil jen u jednoho, a to nikoli z politických důvodů, ale proto, že ten člověk páchal obecnou kriminalitu. Ostatní jsem pustil na svobodu.“
Za tři dny obdržel Vladimír Fiala oznámení o zahájení kárného řízení za neuposlechnutí příkazu. Bránil se tím, že postupoval v souladu se zákonem, hrozilo mu několik druhů postihu, včetně vyhození z práce.
Generální prokurátor nakonec kárné řízení zastavil, ale bylo zřejmé, že Vladimír Fiala vzbudil nelibost nadřízených a že se bude s politickými případy setkávat čím dál častěji. V roce 1971 z ústecké okresní prokuratury odešel ze zdravotních důvodů. Pracoval pak jako podnikový právník Severočeských lihovarů a konzerváren v Krásném Březně a teprve po listopadu 1989 se stal advokátem, zastupoval své klienty při mnoha restitucích, věnoval se také obchodnímu právu.
Více se dozvíte z Příběhů 20. století, v nichž bude kromě jmenovaných mluvit také nový předseda Ústavního soudu Josef Baxa: ten v roce 1985 jako soudce plzeňského okresního soudu osvobodil disidenty Heřmana Chromého a Vladimíra Líbala, obžalované z výtržnictví a pobuřování. Po listopadu 1989 se Josef Baxa věnoval rehabilitacím: tedy nápravě škod, které komunistická justice způsobila.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
