Harfistka Kateřina Englichová: Marná sláva. Dělám v oboru, který je zbytný

25. duben 2019

Kateřina Englichová patří mezi přední české a světové harfistky. Zásadním kritériem úspěchu je pro ni vlastní pocit a reakce publika, nikoli slavné sály, i když svou kariéru odstartovala v roce 1998 sólovým recitálem v americké Carnegie Hall.

„Když je člověk mladý, tak tyto věci dává do svého curriculum vitae, protože pochopitelně žádné další nemá. Je to vlastně jakýsi celoživotní highlight. Na druhou stranu krásných koncertů, a i prestižních, bylo hodně. Už jsem projela spoustu míst, i takzvaně malých koncertů a festivalů. Některé z nich byly nezpochybnitelně mými nejlepšími hudebními prožitky,“ říká.

„V Carnegie Hall chce pochopitelně hrát každý. A sólová harfa tam nezní tak často. Na druhou stranu jsem ale nedávno hrála v Třinci a byl to krásný koncert,“ dodává.

Kateřina Englichová je významná harfistka. Vystudovala Pražskou konzervatoř, v letech 1989 až 1994 získala Fulbrightovo stipendium v USA, které jí umožnilo dále studovat na prestižní hudební škole The Curtis Institute of Music ve Filadelfii. V roce 1998 debutovala jakožto sólistka v newyorské Carnegie Hall. Její interpretační umění bylo oceněno v řadě soutěží. Vystupuje jako sólistka s mnoha českými i zahraničními komorními a symfonickými orchestry.

Studia začala Englichová ještě v době komunismu. Léta nevnímá jako příliš temná, naopak ráda vzpomíná, jak se totalitní útisk téměř neprojevoval na půdě tehdejší konzervatoře v Praze.

V době, kdy byla má sestra na gymnáziu, bojovala mezi samým ‚soudruzi tam a soudruzi tady‘. Na konzervatoři to nebylo. Učitelům se říkalo ‚pane profesore‘ nebo ‚paní profesorko‘ a působil tam duch svobody a kreativity. Znamenalo to také, že jsme hodně chodili do restauračních zařízení, kde jsme všechno probírali, kritizovali a cítili, že to je to ono. Že se takhle bojuje proti společnému nepříteli,“ říká a poznamenává, že dnešní studenti boj proti politickému dikátu v tomto duchu už neznají. „Oni asi pořád cvičí,“ dodává s nádechem politování.

Stále více si uvědomuji, že když nebude hudba, bude svět ochuzen, ale bude fungovat dál.
Kateřina Englichová

Mít parťáka

O svém manželovi Václavu Bartůškovi, někdejším studentském vůdci z časů bouří v listopadu 1989, mluví v kontextu společné domácnosti, běžných starostí o rodinu a vytíženosti.

Janek Ledecký: Církve považuji za politické partaje, které jsou jen obohacené iracionálním prvkem

Janek Ledecký

Janek Ledecký patřil v devadesátých letech mezi čelní hvězdy popové scény. Hudbou se živí celý život „Hned od státnic, které jsem udělal na právech, jsme odjeli se Žentourem na turné. Takže jsem nikdy nenastoupil do nějakého zaměstnání,“ říká.

Pochopitelně, když má syn koncert a vy na něm nemůžete být, protože sama někde jste, tak máte výčitky svědomí. Na druhou stranu se tím moc netrápím. Žijeme velmi úzký rodinný život, plánujeme mnoho věcí dohromady. Myslím, že to, že člověk není vždycky přítomen, nemusí být hlavní.

Jsou období, která jsou časově nesmírně náročná a někdy to člověk nemá daleko do blázince. Tím, že máte doma parťáka, na kterého se můžete spolehnout, to zvládáte docela jinak. Obdivuji všechny matky samoživitelky, které se musí se vším potýkat samy. Mám obrovskou výhodu, že mám svého muže, ve kterém mám zastání.“

Poslechnete si celý rozhovor s dnešní Osobností Plus. Dozvíte se ještě, jak Kateřinu Englichovou nadchly Spojené státy během jejích studií, jak se žije tamějším hudebníkům a třeba i to, jestli se správně říká harfistka nebo harfenistka.

autoři: Barbora Tachecí , kte

Související