Hana Librová: Věrní a rozumní. Kapitoly o ekologické zpozdilosti
Četbu z knihy Věrní a rozumní vysíláme při příležitosti 80. narozenin, které její autorka Hana Librová oslavila 26. listopadu, a také jako poctu osobnosti, které letos prezident republiky Petr Pavel propůjčil Řád Tomáše Garrigua Masaryka.
V roce 2016 vydala brněnská bioložka a socioložka Hana Librová v nakladatelství Masarykovy univerzity knihu Věrní a rozumní: kapitoly o ekologické zpozdilosti. Je to třetí díl trilogie započaté knihou Pestří a zelení: kapitoly o dobrovolné skromnosti (1994).
První díl se snažil odpovědět na otázku, zda na začátku 90. let, v porevoluční době všeobecného stupňování spotřeby, existoval v České republice způsob života, který lze označit jako dobrovolnou skromnost. Po deseti letech se autorka do domácností pestrých vrátila s hypotézou, že skromný život obsahuje některé rysy ekologického luxusu. Zprávu z výzkumu zveřejnila v monografii Vlažní a váhaví: kapitoly o ekologickém luxusu (2003).
Také třetí kniha je výsledkem výzkumu ekologicky příznivého života, zajímá se především o motivace. Jako autoři jsou na titulu uvedeni „Hana Librová a žáci“. Proč? Autorka vysvětluje:
„S vědomím přibývajících let a ubývajících sil bych se neodvažovala plánovat výzkum spočívající na náročných rozhovorech s respondenty žijícími na vzdálených místech. Navíc obsahová logika výzkumu volala po novém kroku: bylo třeba se zeptat, jak žijí většinou už dospělé děti pestrých. K projektu se tedy připojili socioložka Lucie Galčanová, Lukáš Kala, čerstvý Ph.D. v oboru humanitní environmentalistiky, a antropolog Vojtěch Pelikán.“ Tým se rozrostl o filmaře Davida Musila.
Čtěte také
Připomeňme, že Hana Librová od roku 1968 učila na katedře sociologie brněnské filozofické fakulty metody sociologického výzkumu, demografii a později vedla kurzy věnující se sociologickým aspektům environmentálních otázek. Roku 1997 byla jmenována profesorkou sociologie a až do odchodu do důchodu působila na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity, kde založila obor humanitní environmentalistika a katedru environmentalistických studií.
Když vzpomíná na počátky svého výzkumu, podotýká, že iniciátorem byl Josef Vavroušek: „Kdyby naše rozhovory v rodinách pestrých slyšel, na chvíli by znovu uvěřil, že existuje Třetí cesta.“ Autorčino rozpoložení ale není optimistické, charakterizuje je slovní spojení „environmentální žal“.
Živáčci
Vyjádřila jej i v úvodní kapitole: „Živáčci hynou, máme své starosti…“ Proč volí slovo „živáčci“, které se nezdá svědčit o akademickém odstupu? „Dobře vyjadřuje můj badatelský i autorský zorný úhel, protože prozrazuje můj emocionální postoj.“ Environmentálnímu žalu je věnován první díl Radioknihy. Výrazem environmentálního znepokojení může být i poezie.
Čteme verše Miloše Spurného, doprovázející film Sbohem, staré řeky, verše Jakuba Demla, ale i mladého autora Radka Štěpánka: „Pandořina skříňka je otevřena. / Ne děti, ne vnuci, já sám přihlížím, / jak současnost překresluje mapy světa.“
Čtěte také
Žal je však víc než znepokojení. Hana Librová vysvětluje, že termín „environmentální žal“ vnesly do odborného diskursu Američanky Kriss A. Kevorkianová a Marie Eatonová, jejichž oborem je thanatologie – ta se zabývá žalem jako přirozenou reakcí na ztrátu.
„Žal chápe v obecné rovině jako emoční strádání, které zažíváme, když někdo, koho milujeme, zemře. Environmentální žal je tedy podmíněn láskou k živým tvorům či ke krajině.“
Zatímco smrt v osobním životě je přirozená, environmentální ztráta (zánik druhů) není nutná, je nesmyslná. Můžeme ji vidět jako důsledek lidské bezohlednosti. Citliví lidé, vyčerpaní marnou snahou chránit přírodu, podléhají zármutku a jsou vystaveni nepochopení většiny společnosti – upozorňuje autorka.
Ekopragmatici
Kromě truchlenců (toto máchovské slovo autorka opravdu užívá) existují však i ekopragmatici. Těm je věnována druhá kapitola Radioknihy. Propagují ekologicky příznivé technologické změny – čistší výrobní postupy, domácí spotřebiče šetřící energii…
Čtěte také
Jejich vůdčí postavou je Peter Kareiva, vědecký viceprezident americké organizace The Nature Conservancy. Jsou zastánci jaderné energie, genetického inženýrství, nanotechnologií, geoinženýrství. Ptají se, zda je vůbec nějaký důvod soudit, že původní ekosystém je lepší než ekosystém, na jehož vzniku se podílel člověk. A Hana Librová se zase ptá, zda to není pokus o únik ze žalu, o jeho přerod v účelový racionalismus.
Skutečné řešení ekologických problémů je mimořádně obtížné. A není divu, že někteří vyhořelí ochránci přírody přecházejí kupříkladu k lidskoprávní problematice. Mnozí pečovatelé o ohrožené živáčky končí v kancelářích u počítačů, kde sepisují grantové přihlášky, vyplňují tabulky, připravují výchovné a vzdělávací programy či oslovují novináře.
Dravčaři
K těm věrným v terénu patří „dravčaři“ jako Hynek Matušík. Jeho věrnost dravcům je živena nejen soucitem, ale i obdivem, ba vášní. O těch, které stále „baví terén“, se dozvíme ve třetí kapitole Radioknihy.
Lidem, kteří „nejsou zvědaví na trapné skřehotání ptactva“, říká autorka ve čtvrté kapitole Radioknihy „sartrovci“. Příkladem této protipřírodní subkultury je životní styl dandyů 19. století, jak o něm píše Bernard-Henri Lévy v knize Sartrovo století. Příroda jim připadá zneklidňující, ba odporná.
Čtěte také
Sartre měl chorobou hrůzu ze zvířat. Autorka nachází podobné rysy i u současných kavárenských intelektuálů, ale připouští, že kavárenské řeči nezanechávají škodlivou ekologickou stopu. Škodí spíš činnost radikálních urbanistů, kteří vytlačují zeleň z městské zástavby.
Pátá kapitola Radioknihy nám představí „pestré“ po 23 letech. Odepisují mailem, ale jinak jsou věrní svému životnímu stylu. Zůstávají ve svém bydlišti i profesích. Děti jim dorostly a zůstalo „opuštěné hnízdo“. Ale respondenti výzkumu jsou činní ve službě obci: jako sousedé, starostka, zastupitelé, občanští aktivisté.
Nechte si vyprávět o lidech, kteří se obejdou bez auta, nakupování „pitomostí“ a místo toho pečují o zahradu, ovce… a říkají: „Teď je blahobyt!“ O globální environmentální situaci nemají iluze, ale moudře konstatují: „Kdybychom přestali dělat tyto obyčejný věci, tak se nikam nedostanem.“
Radioknihu můžete poslouchat celé čtyři týdny.
Více o tématu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
