Gustáv Husák a Alexander Dubček. Dva Slováci, kteří fatálně ovlivnili dějiny Československa

Alexander Dubček (1921-1992) prožil většinu svého dětství a část mládí v letech 1925-1938 v Sovětském svazu, kam se vystěhoval se svými rodiči. Po návratu na Slovensko se vyučil soustružníkem, vstoupil do ilegální komunistické strany, zapojil se do odboje a zúčastnil se Slovenského národního povstání.

Od roku 1949 pracoval v různých funkcích v komunistickém aparátu. Současně byl na počátku 50. let několik let poslancem Národního shromáždění a studoval nejprve v Bratislavě a v druhé polovině 50. let Vysokou stranickou školu v Moskvě.

Alexander Dubček v roce 1968|foto: Česká televize

V letech 1962-63 byl kromě svým partajních funkcí ještě členem Kolderovy komise pro přešetření a dokončení stranických rehabilitací (postižení nestraníci ji v zásadě nezajímali). V roce 1963 se stal prvním tajemníkem - a tedy vůdcem - Komunistické strany Slovenska, tj. asymetrického útvaru (český ekvivalent neexistoval), který mu poskytoval jistou mocenskou autonomii na pražském centru.

Gustáv Husák (1913-1991) vstoupil do Komunistického svazu mládeže už na konci 20. let, do strany pak v roce 1933. Ve 30. letech vystudoval práva a za 2. světové války se podílel na ilegálním komunistickém odboji a aktivně se zúčastnil Slovenského národního povstání (místopředseda Slovenské národní rady a pověřenec vnitra).

Po válce vykonával řadu stranických i státních funkcí, mimo jiné byl od roku 1946 předsedou Sboru pověřenců (slovenská autonomní vláda). Patřil k hlavním exponentům komunistické diktatury na Slovensku, výrazně se podílel na likvidaci slovenské Demokratické strany.

Většiny funkcí byl zbaven v roce 1950, následujícího roku byl zatčen, mučen a v roce 1954 jako hlavní představitel tzv. slovenského buržoazního nacionalismu odsouzen na doživotí. Amnestován byl v roce 1960 a následující tři roky pracoval jako skladník. Občansky, právně i stranicky byl rehabilitován v roce 1963.

Z Gustáva Husáka se poměrně rychle stal silný hráč na československé politické scéně|foto: Archivní a programové fondy Českého rozhlasu

To byl také rok, kdy se oba muži poprvé potkali. V následujících pěti letech pracoval Husák jako vědecký pracovník a odmítal různé nabídky na znovuzačlenění do politického života. Šlo spíše o jeho domestikaci, protože tehdejší komunistický vůdce Antonín Novotný (ale částečně i Alexander Dubček) měl z jeho politického návratu obavy. 

Dubček mezitím na Slovensku upevňoval svou moc a na přelomu let 1967/68, kdy došlo k sesazení Antonína Novotného z funkce prvního tajemníka ÚV KSČ, byl jako kompromisní kandidát zvolen jeho nástupcem. Následoval překotný a živelný proces nazývaný pražské jaro. V dubnu 1968 se Gustáv Husák stává místopředsedou vlády a rozbíhající se reformy politického a společenského života v zásadě podporuje. V této době oba muži poměrně úzce spolupracují.

Klíčový zlom nastává těsně po sovětské okupaci v noci z 20. na 21. srpna 1968. Dubček je tehdy zatčen a spolu s pěticí dalších rovněž zatčených stranických a státních činitelů odvezen do Moskvy. Tam o dva dny později přijíždí také prezident Ludvík Svoboda s oficiální delegací, jejímž prominentním členem je také místopředseda vlády Gustáv Husák. Výsledkem jednání je podepsání kapitulačního Moskevského protokolu, který podepíší jak členové oficiální delegace, tak unesení činitelé (s výjimkou Františka Kriegla). Normalizace v Československu začíná.

Alexander Dubček a Václav Havel na tribuně na Letné|foto: Soukromý archiv pana Růžičky

V této době se také začínají – a to především z oportunistických důvodů – měnit názory některých československých představitelů. Husák v tomto ohledu zdaleka nebyl ojedinělá výjimka, reformní pozice tehdy poměrně rychle vyklízel například i premiér Černík.

Své funkce museli opustit někteří klíčoví reformátoři (Kriegel, Šik, Pavel, Hájek, Pelikán, Hejzlar), ale vrcholná sestava Dubček, Svoboda, Černík, Smrkovský zatím zůstala netknutá – podle sovětských představ měli právě oni zahájit demontáž reformního procesu.

Z Husáka se v této době poměrně rychle stává silný hráč na československé politické scéně. Těsně po návratu z Moskvy je zvolen prvním tajemníkem slovenské komunistické strany, což mu poskytuje velmi výhodnou politickou základnu. Jeho projevy (nehledě na zákulisní politické machinace) jsou stále ostřejší a Dubček, jehož manévrovací prostor se okupací výrazně zúžil – a v dalších měsících se dále zmenšoval – mu nedokázal čelit.

17. dubna 1969 ze své funkce prvního tajemníka ÚV KSČ odstupuje a na jeho místo je zvolen Husák (jehož volbě se Dubček neúspěšně snažil zabránit). Poté již následuje skutečná normalizace, tj. demontáž nejen reforem roku 1968, ale prakticky všech výdobytků vývoje 60. let (kulturní autonomie, svobodnější tisk, diskuse o ekonomice atd.).

Hrob Gustáva Husáka|foto: Vojtěch Berger

Osudy obou protagonistů se pak už definitivně rozcházejí. Dubček nejprve mocensky klesá – krátce působí jako předseda Federálního shromáždění, poté odjíždí jako velvyslanec do Turecka. Nakonec je označen jako exponent pravicových a revizionistických sil a v červnu 1970 vyloučen ze strany. Do roku 1989 žije v ústraní střežen Státní bezpečností, jeho opatrné výhrady k normalizačnímu režimu jsou velmi krotké. V roce 1989 se stává předsedou Federálního shromáždění a za tři roky umírá na následky automobilové nehody.  

Husák se v průběhu roku 1969 stává pánem Československa, ovšem v pozici pouhého sovětského gubernátora. V roce 1975 je ke své vrcholné stranické funkci zvolen ještě prezidentem republiky. Vrcholnou stranickou funkci ztrácí na konci roku 1987, na funkci prezidenta abdikuje v prosinci 1989. Dvacetiletí jeho faktické vlády znamená bezprecendentní stagnaci země, nepokusil se ani o opatrné reformy jako např. maďarský vůdce Kádár dosazený v roce 1956 sovětskými tanky. Zemřel v roce 1991.