Globální boj o písek končí ukradenými plážemi a vybagrovanými ostrovy
Nenasytná poptávka a globální stavební boom rozjely na celém světě obrovský černý trh s pískem. Gangy vykrádají panenské pláže a idylické ostrovy, aby mohli developeři jet naplno, poznamenává britský týdeník Observer.
Na Barbadosu, v Chorvatsku, Jižní Americe i Thajsku najdeme pláže, pojmenované přídavným jménem Rajská. Na bílý a zlatavý písek s rytmickým šuměním doráží příboj. Člověk to považuje za dokonalou idylu, a zmocňují se jej tam poetické nálady. Nejeden básník psal o tom, že zrnek písku je víc než hvězd.
Jenomže o nekonečnosti zdrojů nemůže být řeč. Globální stavebnictví ročně pohltí 30 až 40 miliard tun stavebních materiálů, z toho polovina připadá na písek. To je dost na to, abychom kolem rovníku postavili zeď 27 metrů vysokou i širokou.
Ze Sahary se nehodí
Celosvětová produkce písku vzrostla za pět let o čtvrtinu. Motorem spotřeby jsou Čína a Indie. Polovina ze zhruba patnácti až dvaceti miliard tun této suroviny skončí v betonu. „Beton momentálně potřebujeme tak moc, že jej na každého obyvatele planety ročně vyrobíme dva kubíky,“ vypočítává Observer.
Dubaj plánuje za deset let tisknout třetinu mrakodrapů. 3D tiskárny ovládnou stavebnictví
Podobně jako strojírenství i stavebnictví má v příštích letech projít výraznou proměnou. Lidskou práci mají nahradit a doplnit roboti. Do Prahy ve čtvrtek večer v rámci akce Týden podnikání zamíří i vizionář Chris Kelsey, který má v Dubaji stavět pomocí 3D tiskárny první mrakodrap.
Problém je v tom, že písek od Atlantického oceánu přes Saharu až po Perský záliv je nevhodný. Povětrnostní vlivy jeho zrníčka příliš ohladily a zmenšily. V betonu nedrží dostatečně pevně. Stavbaři proto milují říční písek. Dokonale to ilustruje věž Burdž Chalífa v Dubaji, nejvyšší mrakodrap světa. Ačkoli je obklopený dunami, stavěli ho z materiálu dováženého z Austrálie.
Dnešní spotřebu písku táhne Čína, která v letech 2011 až 2014 vyrobila více betonu než Spojené státy za celé 20. století. Ročně postaví 146 tisíc kilometrů nových dálnic. Čína těží doma nejvíce písku u jezera Pcho-jang, ročně 989 tisíc tun.
„Naše civilizace je na písku závislá, ale příliš si to neuvědomujeme, protože individuálně jej kupuje málokdo,“ vysvětluje španělská ekoložka Aurora Torresová, která pracuje v Německém středisku pro integrovaný výzkum biodiverzity v Berlíně. „Těžba rostla poslední čtyři dekády, od roku 2000 ale akcelerovala skokově,“ dodává. V roce 2014 písek představoval 85 procent všeho vytěženého materiálu planety.
Ostrovy v ohrožení
Kubík písku stojí 1 800 korun, a tak není divu, že se do těžby vložily „písečné“ mafie. Ty dokáží ilegálně vytěžit celá říční koryta, pláže, a odbagrovat i menší ostrovy. Od Jamajky přes Maroko a Indii až po Indonésii dokáží odvézt celé pláže doslova přes noc. Kdokoli se jim postaví – rybáři, novináři, poctiví policisté – riskují život.
Beton starých Římanů s věkem tvrdne, zatímco moderní zvětrává. Tajemstvím je mořská voda
Američtí vědci na stránkách magazínu American Mineralogist konečně odhalili, proč stavební metody a materiály antických Římanů vykazují tak vysokou trvanlivost. „Naše zjištění mohou pomoci i současným developerům a stavitelům,“ tvrdí experti.
Loni v březnu náklaďák s pískem smetl srílanského novináře Sandípa Šarmu, který natáčel uplácení policistů, přehlížejících těžbu v krokodýlím přírodním parku. Ale těží se i jinde včetně turistických pláží.
V jihovýchodní Asii je písek rovněž strategickou surovinou. Jednak z něj Čína buduje umělé ostrovy v Jihočínském moři, ale obrovským dovozcem je i Singapur. Většina importu z Malajsie, Kambodži a Thajska je tam ilegální. Existenčně to ohrožuje 80 indonéských ostrůvků ležících poblíž Singapuru, které byly vytěženy, a jejich ekologická rovnováha je nyní v rozvratu.
Nejde však zdaleka jen o rozvojový svět. V Británii bojuje hnutí Přátelé Země proti těžbě u obrovského jezera Lough Neagh v Severním Irsku. Ačkoli jde o jednu z nejvýznamnějších evropských vodních bází, ročně odtamtud zmizí 1,7 milionu tun písku. A to je toto největší jezero Britských ostrovů chráněno zákonem.
Plastový písek?
Stavební průmysl ale není jediným viníkem. „Mnohé písečné pláže likviduje růst hladin oceánů a sílící eroze v důsledku bouřlivého počasí,“ popisuje Observeru Andrew Cooper z Ulsterské univerzity, autor knihy Poslední pláž. Receptem podle něj není ani umělé zavážení pláží pískem. Rozvrátí to přirozený pohyb písku na pobřeží a vůbec neobnoví tamní ekotyp.
Samoléčivý beton hledá inspiraci v lidském těle. Drobné praskliny zahojí houba
Když spojíte speciální druh houby a beton, vznikne ekologické a levné řešení, jak opravit malé praskliny staveb a předejít nákladným opravám. Takzvaný samoléčivý beton představili vědci z Binghamtonské univerzity v New Yorku, kteří se pro svůj nápad inspirovali lidským tělem.
A pak je zde ještě fenomén umělých městských pláží, které každé léto vyrostou ve velkých městech, zásluhou náklaďáků a bagrů. V Londýně letos za pár drobných návštěvník může na „Fulhamskou“ pláž, ale na „Hampsteadskou“ je to úplně zadarmo.
Písečný apetit dnešních lidí je zjevně nenasytný. Badatelé zvažují, že by mohla pomoci recyklace plastů, z nichž by se vyráběl takzvaný plastový písek. Další řešení je na architektech. Moderní stavby jsou designově nestřídmé, a leckteré prvky by se mohly redukovat, čímž by se rovněž ušetřilo.
Aurora Torresová si přesto myslí, že to globálně příliš nezabere. Raději doporučuje v rozvojovém světě přísnější kontroly a nasazení orgánů činných v trestním řízení. „Nikým neviděna dnes probíhá skrytá ekologická katastrofa. O písku ještě v následujících letech hodně uslyšíme,“ předvídá ekoložka.
