Do šumavských Hořic se vracejí pašijové hry. Jejich sláva kdysi přilákala i americké filmaře

Nalézt odpovědi na tyto otázky není snadné, už jen proto, že na místě, kde stávalo ještě po 2. světové válce divadlo pro 2000 diváků, najdete dnes jen pár kamenných pomníků. Ale také naučnou stezku a nový areál, kde se každoročně odehrávají novodobé pašijové hry.

Sláva pašijí

Teprve nedávno byly nalezeny četné pohlednice z počátku 20. století s mnoha biblickými výjevy v čerstvě objeveném archivu českokrumlovského fotografa Josefa Seidla, které přivedly k zájmu o Hořické pašije dvojici tehdejších studentů Jana Palkoviče a Ivo Janouška.

19 fotografií

„Příběh velkolepé slávy a naprostého úpadku pašijových her v Hořicích nás fascinoval,“ přiznává dnes Ivo Janoušek. „Hlavně proto, že bydlíme od Hořic pár kilometrů, ale o úchvatnosti her, které zde hrály stovky místních ochotníků ještě před druhou světovou válkou a dokonce i krátce po ní, jsme vůbec nevěděli,“ dodává Ivo Janoušek.

Tradice pašijí má ovšem kořeny v mnohem dávnějších časech. „Mluví se o vyšebrodských cisterciácích a 13. století, ale písemné doklady pro to nejsou,“ říká Jan Palkovič a upozorňuje na rok 1816, kdy místní tkadlec Paul Gröllhesl napsal německý text pašijí inscenovaných s menšími obměnami až do konce století v místním hostinci Zum Teufel – tedy U Čerta.

Náves v Hořicích na Šumavě, 1905|foto:Josef Seidel

Na konci 19. století nastala zlatá éra Hořických pašijí. Profesor českokrumlovského gymnázia Johann Josef Ammann vytvořil nový, podstatně delší text, ve kterém rozdělil hry do dvou částí.

„Diváci pašijí tedy shlédli dopolední část s výjevy ze Starého zákona a po přestávce na oběd se vrátili na odpolední představení o utrpení, smrti i vzkříšení Ježíšově,“ vysvětluje Ivo Janoušek. To mělo ohromnou výhodu pro celou obec, protože diváci se tu zdrželi a hlavně nakupovali.

Nové Ammannovy, později Landsteinerovy rozšířené pašije se ovšem už do hostince U Čerta nevešly. Německý spolek Böhmerwaldund proto financoval stavbu velkého divadla pro 2000 diváků s velkolepým scénickým vybavením, bohatými kostýmy a malovanými oponami. A ani v hledišti se sametem nešetřilo.

Pašije přilákaly i filmaře

Sláva Hořických pašijí vyvolala v roce 1897 zájem americké filmové produkční společnosti bratří Lumièrů. Ta využila pro natáčení filmu promítaného později jen v amerických kinech celou pašijovou sezónu. Bohužel se tento vzácný snímek, vůbec první film natočený v Česku, do současnosti nedochoval. Historikové sice tiše doufají, že je ukryt v jakési soukromé sbírce ve Skandinávii, ale jisté to není.

Torzo pašijového divadla v Hořicích na Šumavě, 1964|foto:Václav Šimeček

Ztrátu lesku Hořických pašijí způsobila válka i pozdější odsuny německého obyvatelstva z českého pohraničí. Po kratičkém pokusu o obnovení her v roce 1947 vystavil jasnou stopku obrozeneckým snahám komunistický režim. Divadlo se změnilo v ovčín, malované opony a kostýmy byly rozkradeny nebo použity jako plachty na přikrytí zemědělských strojů.

Až po sametové revoluci, kdy už po někdejším velkolepém divadle nebylo památky, se v Hořicích v roce 1990 ustavil nový Spolek pro zachování Hořických pašijí. Historik Jindřich Pecka napsal nový text, ke kterému zkomponoval hudbu Jaroslav Krček.

A místní ochotníci se v novém amfiteátru zbudovaném na místě bývalé střelnice opět pustili do zkoušení. A tyto nové Hořické pašije, které jsou skromnějším obrazem někdejších velkolepých inscenací, se tu hrají dodnes.

Víc si poslechněte v repríze z dubna 2019.